Proč jste právě vy dostal šanci na Antarktidu jet?

Na stránkách magazínu National Geographic Česko, pro který píšu, už od roku 2003 pravidelně sledujeme aktivity našich vědců v Antarktidě. Dvě velké reportáže přímo z místa jsou jistým vyústěním a hlavně vrcholem našich snah o popularizaci českého antarktického výzkumu.

Zdroj: VLM

Poprvé jsem měl možnost v roce 2005 zdokumentovat začátek stavby naší vědecké stanice na ostrově Jamese Rosse. Letos jsem se tam objevil po 18 letech podruhé.

Když jste nabídku poprvé dostal, zvažoval jste ji?

Vůbec jsem se nerozmýšlel, protože od začátku jsem chtěl být u toho. Byla to velká příležitost pro originální reportáž: dorazíte na pustý antarktický ostrov, a když jej opouštíte, stojí na něm dům.

Předpokládám, že stanice se na místě montovala z přivezených dílů?

Ano, společně s jednotlivými panely se do Antarktidy přepravilo devět kontejnerů s veškerým dalším zařízením. Byl to výsledek spolupráce Masarykovy univerzity a zlínské stavební firmy PSG. (Více podrobností o základně a její konstrukci najdete na serveru dumazahrada.cz.)

Co vás nejvíc lákalo před druhou návštěvou?

Asi prvek času. Co se změnilo od okamžiku výstavby stanice, když funguje, jak má, a je základnou pro vědeckou práci. Bylo to něco, co jsem mohl zdokumentovat díky dřívějšímu pobytu, a časový interval 18 let tomu dodával smysl.

Měl jste z něčeho obavy?

Bez obav a respektu z takové cesty si člověk vždycky říká o průšvih. Už doprava na místo je logisticky velmi náročná. Z Chile (z Punta Arenas) vezete zásoby a velký náklad potřebných věcí. A pak jsou tu místní podmínky.

Připlujete lodí na dohled stanice, ale stejně se nemusí podařit úspěšně vylodit všechen náklad – u pobřeží mohou být tak velké kry, že to nepůjde. Zkrátka je ve hře spousta neznámých. Největší obavy jsem ale měl z úrazu. Že bych si něco způsobil vlastní neopatrností a zkomplikoval všem průběh expedice.

Připravoval jste se na obě výpravy stejně, nebo nastaly nějaké změny?

Poprvé to byla cesta do úplného neznáma, a tak jsem se úzkostlivě snažil nepodcenit žádný detail. Bylo to trochu jednodušší v tom, že se dalo do odesílaných kontejnerů s rozloženou stanicí uložit spoustu osobních věcí navíc – oblečení atd. Podruhé už jsem byl v situaci, že co nemám v zavazadle, nebudu mít.

Největší rozdíl při přípravě byl určitě ve fototechnice. Zatímco v roce 2005 jsem fotil dvě třetiny záběrů na diapozitivy a zbytek na digitál, o 18 let později jsem s sebou analogový fotoaparát ani neměl. Největší důraz jsem samozřejmě kladl na balení fototechniky – hlavně doplňujícího vybavení. Nabíječky, náhradní karty do fotoaparátu, disky na zálohování, monočlánky, všechno pokud možno zdvojené. Tam se nedá nic dokoupit.

Jak se obecně obě výpravy lišily? Byly podmínky na místě v něčem jiné?

Ta první byla stavbařská, druhá vědecká. To říká vše. První se účastnilo pár vědců, ale všechno se podřizovalo vybudování stanice, bylo to dynamičtější. Po 18 letech to už byla vědecká rutina. Šlo mi o to zdokumentovat práci vědců a nepřekážet jim. A nesmím zapomenout na bydlení.

V roce 2005 jsme strávili 49 dnů ve stanech, kde jsme sváděli neustálý boj o tepelný komfort. Na stanici je oproti tomu teplo, elektřina a máte svoji postel. Jsou to úplně jiné podmínky, takže se můžete soustředit jen na svoji práci.

Z kterých profesí se výprava skládala?

Celkem nás letos bylo 14 – osm vědců, lékař, dva technici, pokrývač a jeho pomocník a moje maličkost.

Máte přírodovědné vzdělání. Pracoval jste tedy nějak společně s vědci?

Jen jsem je sledoval a dokumentoval. Vím, o co jde, co dělají, znám pojmy, které používají, ale věda je od dob mého působení na Geografickém ústavu v Brně jinde. V časech podrobných měření, interpretací naměřených údajů a spolupráce mezi různými vědními obory jsem v pozici velmi dobře poučeného laika.

Měl jste nějaký speciální denní program?

Byl podobný jako u většiny členů expedice. Za hezkého počasí využít den nebo jeho část pobytem v terénu. Na rozdíl od vědců, kteří večer trávili čas v laboratoři nebo zpracovávali naměřené hodnoty z různých přístrojů, já u počítače uvažoval o postřezích, které by byly vhodné pro reportáž.

Vedl jsem si podrobný deník – po těch letech vím, že bez důkladného deníku pak doma reportáž dáváte dohromady jen velmi obtížně. A moc rád jsem v noci za bezvětří a jasné oblohy chodil ven. Kus od stanice, v absolutním tichu pak stačilo zaklonit hlavu a měl jsem dojem, že jsem si právě zaplatil lístek do obrovského planetária.

Jak je na stanici organizované bydlení?

Bydlí se v pokojích pro dva nebo pro jednoho. Každý obsahuje základní vybavení – postel, skříně, poličky a hlavně pracovní stůl. Z okna máte nadstandardní výhled, ať už koukáte na pobřeží, na průliv Prince Gustava, anebo z druhé strany do vnitrozemí ostrova.

Přivezli jste si všechno jídlo, nebo existují nějaké místní zdroje a průběžné zásobování?

Strava je základ pohody každé expedice, každého uzavřeného kolektivu. V tomto ohledu jsme se vůbec neodbývali. Před 18 lety jsme měli jen minimalistickou a provizorní kuchyni, dnes je naopak perfektně vybavená a hlavně ti, kdo už jsou zde poněkolikáté (a nejen oni), dokážou vařit opravdu excelentně.

Takže večeře, hlavní jídlo dne, to byly pestré hody od špaget přes vepřo knedlo zelo, svíčkovou až k argentinským steakům. Pekli jsme si i vlastní chleba. Žádné průběžné zásobování ale neexistuje. Všechny základní potraviny si každá expedice musí přivézt s sebou. Je to propočítáno asi na dva měsíce pobytu a za ty roky fungování stanice se už ví, co je třeba nakoupit a co se při tak dlouhém pobytu potřebuje a spotřebuje. Nákup předem zajišťují chilští spolupracovníci v Punta Arenas.

Jak jste trávili volný čas?

Někdy jsme koukali na filmy, někdo poslouchal hudbu, čím více skladeb si před odjezdem stáhnete do počítače, tím lépe. No a pak si každý rád někdy odpočinul jen tak sám.

Nevznikala někdy ponorka?

Ta vznikne v uzavřeném kolektivu kdekoliv a kdykoliv. To se moc nedá ovlivnit. Pokud to na vás přijde a nemáte svůj den, je důležité být k ostatním maximálně tolerantní a nesnažit se nabourávat do jejich psychiky. Ano, snadno se to řekne, hůře provádí, ale je třeba si to neustále uvědomovat. Ve výhodě jsou ti, kdo už podobné pobyty zažili a mají s takovými stavy zkušenosti. Už vědí, co se s nimi děje a že to přejde.

Jakým způsobem jste se spojovali s domovem?

Je možnost zavolat satelitním telefonem a existuje i mailové spojení. Samozřejmě není tak komfortní, na jaké jste zvyklí z domova, nelze posílat obrázky a fotografie, ale každá řádka a každé slovo s postupující dobou potěší.

Kolik stupňů jste měli venku a uvnitř?

Letos až na posledních 14 dnů, kdy napadl sníh a teploty se držely pod nulou, se vědcům dařilo pracovat neustále venku. Ale to už byl projev blížící se antarktické zimy. Teploty uvnitř stanice se pohybují mezi 17 a 21 stupni. Momentální venkovní rekordy naměřené na meteostanici Johanna Gregora Mendela jsou -36,7 °C a +13,4 °C.

Měli jste kontakt s jinými výpravami?

Občas se to stává, ale letos tomu tak nebylo. Musíte si uvědomit, že jsme v oblasti s nízkou hustotou polárních stanic – nejblíže od naší stanice se nachází chilská základna, asi 53 km na sever, druhá nejbližší je argentinská na cípu kontinentálního poloostrova, která je 64 km na severovýchod.

Jsou nějaké plány na změnu či rozšíření základny?

Na rozšíření kapacity ne, důležitější je se o ni starat a technicky ji dál vylepšovat. Což se projevuje ve zvětšení ploch solárních panelů, zlepšení vybavení laboratoří a v preventivních opravách, jakou letos byla oprava střechy hlavní budovy.

Jel byste znovu, kdybyste měl příležitost?

Těžká otázka. Myslím, že své jsem už na stanici a pro stanici udělal. Pro případný další pobyt by to chtělo nějakou speciální činnost na celou dobu, a to si dnes neumím představit. Nejsem vědec ani technik. Dva expediční pobyty a dvě velké reportáže v National Geographic jsou asi můj antarktický strop.

RnDr. Hynek Adámek

Absolvent oboru fyzická geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně působí jako publicista a fotograf. V roce 1994 byl členem expedice Živá Afrika a o dva roky později vydal společně s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou stejnojmennou publikaci. V roce 2000 vyšla kniha Čas je dar Afriky – Etiopie, kterou napsal společně s Pavlem Mikešem, v roce 2003 vydal s Jakubem Havlem publikaci Island – soulad protikladů. Od téhož roku pracuje jako externí redaktor časopisu National Geographic Česko.

Během letní antarktické sezony 2004/2005 byl součástí týmu, který na ostrově Jamese Rosse vybudoval první českou vědeckou základnu v Antarktidě – stanici Johanna Gregora Mendela. V roce 2010 vydal knihu Češi v Antarktidě a letos se na základnu po 18 letech vrátil.

V roce 2010 jste vydal knihu Češi v Antarktidě. Chystáte další, nebo už je téma vyčerpané?

Ta kniha popisuje a shrnuje naši přítomnost v Antarktidě od roku 1929 (prvním Čechem na kontinentu byl 27. 1. 1929 Václav Vojtěch) až po současnost. Mezitím se objevily další tituly výborně popularizující naši antarktickou vědu. Takže ano, chystám další knihu, ale na antarktické téma nebude.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada č. 9/2023.

Zdroj: Dům & Zahrada