Nuže tedy – opravdu pryč s příčkami? Jako by se díky tomuto zvolání předpokládalo, že dnešní rodinný dům je jich plný od sklepa po půdu. A že to kdysi bývalo jinak. Tak se na to pojďme podívat. Nejprve si ale v úvodním citátu z Malé československé encyklopedie přečtěme, co to vlastně příčka je. A mimochodem – po 36 letech, která uběhla od vydání, je potřeba poznamenat, že nejfrekventovanějšími materiály současných příček jsou pórobetonová tvárnice a sádrokarton.
Vše na jednom místě
Ocitneme-li se v chalupě z přelomu 19. a 20. století, třeba v nějakém z našich skanzenů (a je jedno, bývala-li domovem největšího sedláka, či jen malého chalupníka), okouzlí nás účelností a půvabem hlavní obytné světnice. Tady se u fortelné pece vařilo, v rohu u stolu se jedlo, na policích se skladovalo stolní i černé nádobí, nad pecí se sušilo kdeco. Kolovrátek nebo ševcovský verpánek dává tušit, že se tu i „podnikalo“, a obyčejně najdeme v koutě i postel (a taky kolébku) a nějakou tu štoudev či necky pro osobní hygienu. Od ranního zakokrhání po večerní sfouknutí svíčky se tu dveře netrhly.
Nemyslím, že provoz tady býval vždy lákavě bukolický. Jen si to představte: švec zatloukal floky do podrážek, v kolébce usínal malý synek, sušící se houně nad pecí smrděly tak, až se jedlíkům u stolu zvedal žaludek i nad jinak oblíbenou jáhlovou kaší. A do toho se sem ještě vřítila sousedka – obvykle dobře informovaný zdroj – se zprávou, že generál Laudon jede skrz vesnici.
Klasický vesnický dům okouzlí půvabem uličního štítového průčelí a také útulností hlavní obytné světnice.
Ostrůvky v moři pochyb
Pojďme si povědět něco o tom, jak takový rodinný dům vlastně uspořádat, sestrojit a komponovat, aby se v něm žilo co možná nejlépe. Žádné dva domky nemusí být a také reálně nejsou – jak pověděno výše – úplně stejné. Mluvit o ideálním či optimálním rodinném domě dává smysl jedině tehdy, dodáváme-li jedním dechem, pro jakého konkrétního člověka či nezaměnitelnou rodinu je určitý dům proponován. Okna pro jednoho příliš malá jsou nepřijatelně velká pro druhého. V obývacím pokoji o 40 m² se někdo prostorově „dusí“, zatímco jiný si připadá ztracený jak v odbavovací hale frankfurtského letiště. Schodiště do patra jeden skoro nevnímá – a druhý se ho bojí jak Kája Mařík hříchu s poukazem na strýčka Lojzíka, který si na podobném zlomil nohu v krčku. Co člověk, to názor.
Existují ovšem samozřejmě určitá pravidla zdárného fungování, doporučení a normy, kterých je dobré se držet a nepokládat je za banality svazující svobodného tvůrčího ducha. Jak vzrušující a novátorské je vypustit příčku mezi ložnicí a koupelnou! Jak zbytečné je zádveří, copak nestačí hala? Zadní vstup do domu? Ten, pane architekte, škrtněte rovnou! Výsledkem může být velké rozladění a přestavba do roka po kolaudaci.
Moderní rodinné domy se dnes většinou obejdou bez příček mezi kuchyní, jídelnou a rodinným pokojem. Výsledný kontinuální obytný prostor stojí za to.
Měšťanské dělení
S růstem kvality bydlení a také pod vlivem městského bytu postupně vznikaly další pokoje i na vesnici. Nejdříve se z velké světnice vyčlenila ložnice, pak salon neboli parádní pokoj s jídelním stolem, kde se ovšem většinou jedlo jen o Vánocích a svatbách v rodině. Běžné každodenní jídlo zůstávalo v kuchyni a smrsklo se na nějaký provizorní pultík. Zažil jsem dokonce večeři na šicím stroji Lada, aby se v pokoji nenadělalo. Před rozšířením vysavačů ostatně nebylo divu.
Původně hlavní světnice se tedy přepříčkovala a smrskla se v pouhopouhou kuchyni. Běžná dispozice rodinného domu u nás, jak se ustálila v 60. a 70. letech minulého století, zahrnovala obvyklou trojkombinaci: kuchyně se sektorovou umakartovou linkou (kolem 12 m²), jídelna se stolem a šesti židlemi (také asi 12 m²) a obývací pokoj (zhruba 20–24 m²). Realita každodenní všednosti se však ukázala velmi rezistentní: jedlo se v kuchyni, přes jídelnu se nosilo kafe a bábovka do obýváku, který, jak se zdálo, měl jediný smysl, totiž sledování televize. Rodinným oltářem přestal být osiřelý jídelní stůl, nahradila ho tzv. sedačka – sestava dvou křesel a jednoho trojdílného sofa. To šlo (s mírnými obtížemi) rozložit v cosi, co snad připomínalo dvoulůžko, takže se tu sem tam mohla vyspat tchyně nebo dvojčlenná delegace z BLR.
Příčky tak vlastně rozdělily svět rodinné reality a vedly k určité atomizaci rodinných rituálů. Rodina se kolem stolu už téměř neshromažďovala, snad jen v neděli – na chalupě.
Ing. arch. Jan Rampich
Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz