Na pocity toho nešťastného obra jsem vzpomínal kdysi na vojenském cvičení za hluboké totality, když po nás soudruzi lampasáci chtěli, abychom byli řádně oholeni pod trestem „zastřelení před nastartovanou vétřieskou“. Ti z nás, kteří k holení potřebovali teplou vodu, mýdlo a žiletky, úpěli, ve studené se holíce. Teplá se v celé ČLA tehdy opatřit nedala. Dřelo to ukrutně. Pěkně nás to tehdy zocelilo.

Přímo psychosomaticky se mi to sem tam připomene, když tak někdy sedím proti svému klientovi a práce se nechce pohnout z místa, když to takříkajíc dře. Je to velmi citlivá věc a architekt tu bývá někdy doslova „lámán v kole“. Oscilace mezi snahou vyjít klientovi vstříc na straně jedné a vytvořit slušnou stavbu na straně druhé – to je úděl našeho řemesla. A neznám druhé s podobně komplikovaným dilematem. Stavba pohltí často nemalé investorovy prostředky, jeho právo do věci mluvit je tedy přirozeně nezpochybnitelné. Na druhé straně má architekt povinnost nezaplňovat svět ošklivými a nevkusnými, někdy i málo funkčními stavbami.

Jeho Výsost Josef II.

Je krásné, když tu k žádnému „pnutí“ nedojde. S takovými klienty je radost spolupracovat, a dlouhá léta pak myslím nejen na dům samotný, ale právě i na tuto radost, to potěšení z práce. Kolegové tomu často říkají „osvícený klient“, já však tohle sousloví moc rád nemám. Přijde mi, že tu hodnotím něco, co mi zas až tak nepřísluší. Je investor, přemýšlející nekonsenzuálně se mnou, neosvícený? To bych se tvrdit neodvážil, alespoň většinou ne. Ideální klient není totiž osvícený jak Jeho Výsost Josef II., nýbrž nepředpojatý, přemýšlivý a hlavně snad trochu lidsky připravený na dialog.

Dejme se do toho. Nechme dnes stranou klienta, tomu se můžeme věnovat jindy. Věnujme se překážkám na straně architekta, jak jeho osobní nastavení může překážet dobrému výsledku spolupráce s klientem. Kolegové snad prominou. V jejich tvůrčích snahách a přístupu k zákazníkovi jsem za dlouhá léta vypozoroval tři typické problémy, o kterých snad stojí za to promluvit.

Submisivní architekt

Prvním problémem je přílišná submisivnost ve vztahu ke klientovi, nepevnost v názorech a někdy až měkkost a poddajnost. Ve snaze zasloužit si svůj honorář architekt občas, naštěstí doufám, že zřídka, udělá objednateli, co mu „na očích vidí“ - a sem tam i víc. Není pro klienta vlastně partnerem, nýbrž spíše jen jakýmsi servisním technikem. Někdy pak jen těžko uvěřit, že dům, který vznikl, měl na svém počátku opravdu architekta. Je to sice naštěstí dosti ojedinělé, ale věřte mi, vím, o čem mluvím. A je to o to smutnější, že onen architekt vlastně vůbec nemusí být špatný. Je jen poddajný a chce to mít z krku. A pak se hájí snahou vyhovět klientovi. To zní sice takřka ušlechtile, ve skutečnosti je to ovšem jen tristní rezignace na etiku architektonické tvorby.

Vyhořelá stodola

Jaký typ spolupráce vede k takovýmhle kormutlivým výsledkům? Měl jsem nedávno to potěšení pracovat pro starší manželský pár z Brna. Lokalitou jejich stavební parcely bylo stabilizované území, určené pro výstavbu individuálního rodinného bydlení na několika málo zbývajících nezastavěných parcelách bez stanovených regulativů. Ideální. Stavba tu musí respektovat kontext, duch místa, tvořený příjemnými středostavovskými domy nejrůznějšího uspořádání, nikoli nějaké toporné regulativy. Vytvořili jsme ve vzájemném dorozumění dům se sedlovou střechou nad hlavní podélnou hmotou, na niž navazuje kolmé přízemní plochostřeché křídlo. Klienti dlouho přemýšleli a pak se ozvali s tím, že kombinace přízemní ploché a dvojpodlažní sedlové střechy jim připadá vlastně jako kočkopes (sic!) a že mám nasadit sedlovou střechu i na garáž a celé přízemní křídlo. Prý aby to nebyl kočkopes, aby získali skladovací půdu nad garáží a aby do střechy neteklo. Pokoušel jsem se věc vysvětlit. Proti argumentaci, že pán pracoval kdysi v sedmdesátých létech v jakési observatoři, kam plochou střechou soustavně zatékalo, jsem postavil hektary či kilometry čtvereční dnešních plochých střech, do kterých neteče. Marně. Věděl jsem, že opatřím-li přízemní hmotu sedlovou střechou, dům bude vypadat významně „historičtěji“ (což byl také mezi řádky řečený hlavní důvod jejich požadavku). Věděl jsem, že žádné skladovací prostory nepotřebují, mají jich až až v krovech hlavní hmoty. Také jsem si uvědomoval, že jen tak položit sedlovou střechu na původně plochostřeché části domu prostě nejde a že dům musím upravit ještě jinak. Přesto jsem nakonec „vyměkl“ a dům kompletně sedlovou střechou opatřil. Výsledek mi přišel pořád ještě únosný. Bez původního espritu, obtěžkanější, ale pořád takový, abych se nemusel červenat. Shodou okolností ale týž den, kdy jsem úpravu dokončil a hotovil se jí odeslat mailem, přišel mail od nich: sedlovou střechu nechtějí, mám ji odstranit, rozhodli se všude pro plochou. A hlavně žádné půdy. Paní mi tam dále vysvětlila, že manžel s tím sice vůbec nesouhlasí a trvá na střeše sedlové, avšak ona a syn se kloní ke střeše ploché... Měkčí povahy by jednoduše ořezaly sedlovou střechu a honem šly od toho. Dům by sice vypadal jak vyhořelá stodola, které se zřítily štíty, ale dostal bych zaplaceno. Já mám ale Brno rád.

Takhle vznikají ony zrůdy, „pochybené a proti předpisům dobrého stavitelství“, jak píše Vančura v Rozmarném létě.

Všeplatná paradigmata tvorby

Druhý typ pochybeného přístupu architekta spatřuji v jeho určité nekomunikativnosti, někdy dokonce netrpělivosti. Udělá vám studii za několik dní a jaksi se mu nechce příliš obírat vašimi pochybnostmi, protiargumenty, námitkami, nejistotami a váháním. Ber nebo nech, říká. Vás ke své práci vůbec nepotřebuje. O svých nápadech příliš diskutovat nehodlá a to, zdali vás přesvědčil, ho příliš netrápí: on svou práci odvedl. Vy se ho teď jen musíte snažit pochopit. Většinou mu klient dokonce zaplatí, aby se jej zbavil - a pak se obrátí jinam. Na architekta, který s ním vše trpělivě probírá v postupných variantách, který ho sice vede rukou dosti pevnou, předestírá mu možnosti řešení, avšak i bedlivě naslouchá a zabývá se jeho nápady, přáními, pochybnostmi a výhradami. Kdysi jsem si kdesi přečetl větu, že „privátní agónie“ ještě nejsou „všeplatná paradigmata tvorby“. Myslím, že to pro tenhle případ platí naprosto ukázkově. Prohlašuji, že drtivá většina klientských myšlenek a snů stojí za zvážení (a ten zbytek za citlivé a empatické, avšak důkladné vyvrácení). V opačném pohledu vnímám jen trochu smutnou okoralost myšlení. A je jedno, je-li takovým nedůtklivcem architekt mladý, jemuž život ještě nezproblematizoval školní pravdy a výboje, nebo architekt již nachýlený s tisíckrát vyzkoušeným přístupem k čemukoli, architekt jako majitel vší pravdy. Ve své eseji Dědečkové o takových Adolf Hoffmeister napsal: „Jejich Pegas je pohřební kůň s chocholem, jenž vznešeně vláčí rakev rozumu, za nímž jde hoře tisíciletí. Nechtějí nic slyšet o světě, neboť jejich myšlenkám se daří dobře.“ A mimochodem - naše příští inspirace, poučení, zkušenost pro budoucnost, to vše může pramenit i z rozhovorů, které se nám mohou zprvu jevit zbytečné, z klientských myšlenek, o nichž se domníváme, že nejsou hodny naší pozornosti. Galileo Galilei: „Nikdy jsem nepotkal nikoho tak hloupého, abych se od něj něčemu nepřiučil.“

Daň přesvědčivosti vyjádřen

Třetí problematický přístup ke klientovi: architekt vytvoří na základě zadání zákazníka jistý myšlenkový konstrukt, psychologický koncept sebereflektující architektury, a nějak mu v jeho svatém nadšení uniká, že není obecně srozumitelný. Na investorovi chce, aby ho následoval pokud možno slepě, neumí vše ozřejmit a vysvětlit, nebo se vysvětlováním ani nehodlá zdržovat. Neumí klienta nadchnout, buď pro efemérnost svých myšlenek, nebo proto, že nerozliší dostatečně, kdy klient kývá přesvědčen a získán a kdy kývá z pouhé zdvořilosti (a doma jej manželka snadno přesvědčí, že kývat vůbec neměl). Proč má jeho dům vypadat jako loď, jak mu to teď architekt tak nadšeně líčí? Protože jeho pradědeček sloužil u c. a k. maríny v Terstu? A proč nemá vypadat jako klobouk, když jeho prababička byla vyhlášená modistka? Sem na tu louku by se klobouk možná hodil víc... Jindy architekt, vycházeje z kontextu místa, např. navrhne dům jako aluzi na ikonografii stodoly. To je jistě sdělení mnohem větší srozumitelnosti než v předchozím případě. Jenže stodola má jen jedna velká vrata v obou okapových stranách a žádná další okna, ani ve štítech. Dispozici je tedy třeba podřídit velmi přísné „kázni“ a striktnímu rozvrhu, to je daň přesvědčivosti vyjádření. Pokud se s tím klient ztotožní, je to docela v pořádku. Pokud je ale výsledkem překvapen, ba zaskočen, je dům špatný. Tak jednoduché to je.

Přeji vašemu budoucímu domu empatického architekta s vlídným osobním ustrojením a co nejméně překážek jakéhokoli druhu. Ať to pokud možno vůbec nedře...

Příště: Účelný dům

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada 5/17.