Stručný souhrn z článku:

  • Feng-šuej, stále populárnější v západních kulturách, preferuje stavební parcelu opřenou o horu a otevřenou k krajině s jezerem. Tato ideální konfigurace však není v českém prostředí častá.
  • Norský teoretik architektury Norberg-Schulz zdůrazňuje potřebu identifikace s místem pro pocit domova. Článek kontrastuje vnímání domova v různých kulturách a popisuje vztah lidí k horám a terénu.
  • Stavba domu ve svahu představuje specifické výzvy, odlišné od tradičních rovinatých pozemků. Článek zkoumá různé přístupy k řešení těchto výzev, včetně umístění a orientace domu vzhledem k svahu a ulici.

Tento souhrn byl vytvořen pomocí AI a je kontrolován redakcí.

V poslední době stále populárnější učení feng-šuej (západní člověk okouzleně objevuje východ a stále více v sebezničující zaslepenosti kašle na své kořeny) pokládá za ideální takovou stavební parcelu, která se opírá o horu za sebou a čelem se otevírá do volné krajiny s jezerem. Škoda jen, že takových parcel v našich satelitech věru moc není.

V minulém článku jsme si povídali o geniu loci. Autor knihy o tomto fenoménu, norský teoretik architektury Christian Norberg-Schulz, tu kromě jiného píše, že abychom se někde mohli cítit doma, musíme se s místem identifikovat. To je možné jen za předpokladu vymanění se z určité všeobsáhlosti, získání pocitu ohraničenosti, vymezenosti.

Doma musí být „uvnitř“, jinde je „vně“. Tomuto pocitu však místo na úbočí hory či na svahu kopce ale moc neodpovídá. Norberg-Schulz: „Obecně jsou však hory stále něčím vzdáleným, znepokojujícím, nevytvářejí žádné „uvnitř“, kde by člověk mohl bydlet.“ Tak vnímá svět Čech: hory na (dalekém) obzoru. Egypťan to má a vždycky měl jinak. Své místo, domov, vnímá v ploché a proměnlivé pouštní krajině podle pohybu slunce na obloze, v druhém, severojižním směru je pak onou osou tok Nilu.

Hluboký neklid a zmatek prožije třeba v Alpách, krajině s vysokými horami a zařízlými údolími: nevidí východ a západ slunce, neboť mu v tom brání hory a skály. „Zatímco se údolí a pánve vyznačují velkým nebo středním měřítkem, vyznačuje rokli, rozsedlinu nebo strž hrozivá zúženost,“ pokračuje Norberg-Schulz. Rozumím mu: jako dítě jsem vyrůstal v Karlových Varech a zřetelně si pamatuji na poněkud stísněný, ba znepokojivý pocit z procházky lázeňskou zónou. Po obou stranách říčky Teplé tu stojí temné zalesněné vrchy jak strážci podsvětí či rám veškerého světa.

„Můj dům stál kousek od univerzity,“ pokračoval..., „na vysokém útesu nad Erijským jezerem... Sedávali jsme, jako sedíme dnes, na dvoře za domem, na jaře či na začátku podzimu, jenom místo téhle žulové stěny jsme měli výhled na nesmírnou hladinu jezera, která se před námi prostírala do poklidné, nekonečné dáli.“ Ayn Randová, Atlasova vzpoura

Otázky relativně nové

Zamýšlíme-li se nad problémem rodinného domu ve svahu, řešíme otázky relativně nové. Ještě v předminulém století byly svažité parcely pokládány většinou za prakticky nezastavitelné. Ve městech takové pozemky zůstávaly volné po celá staletí a z historie známe i případy, že když už sídlo obsadilo uvnitř hradeb kdejaký rovnější plácek, raději se celé přestěhovalo, než by expandovalo do svažitých poloh. To je případ třeba Starého Plzence, založeného pod přemyslovskou rotundou na úzké říční terase řeky Úslavy. Když město zaplnilo dno této terénní mísy, raději jej vyměřili znovu pár kilometrů vedle, než aby šplhali do svahů. Založili tak v r. 1295 město zgruntu nové -- dnešní Plzeň.

Zkušenosti? Kašlat na ně!

Ono totiž postavit dům ve svahu opravdu není jen tak. Každý sedlák sice raději v rovné části své pozemkové državy hospodařil a chalupu odsunul někam do kopce, na svah, (pole mělo zůstat co nejrovnější, aby se koně či voli neztrhali a voda při jarní bouřce nespláchla ornici do potoka), současně si však uvědomoval, kolik hlíny a kamení bude muset ze svahu v potu tváře odkopat, aby vniklo dostatečné místo pro založení nového domu. Vždycky proto stavbu zakládal po vrstevnici, nikdy štítem z kopce, výjimek najdeme v každé české vsi jen opravdu poskrovnu a jsou podmíněny nějakou atypickou místní situací (serpentina stoupající cesty, meandr potoka apod.). My ovšem na tuhle zkušenost našich předků často trestuhodně zapomínáme, či spíše -- promiňte mi ten výraz -- kašleme. Namyšleně předpokládáme, že silou našich bagrů, buldozerů a mnohatunových nákladních aut dokážeme srovnat a přizpůsobit opravdu veškerý přírodní terén.

Ne že by to nebyla pravda. Dokážeme to. Jenže dům pak často svým usazením do země, svou pýchou a jizvami, způsobenými přirozené modelaci terénu kolem, vypovídá o pošetilém nepřátelství člověka a ducha místa, člověka a hory. Vídávám projekty, kde se třeba s převýšením jediného metru na desetimetrovou šířku domu (deset centimetrů na metr se zdá zanedbatelně málo) vůbec nepočítalo, jako by to byla úplná rovina. Jenže 200 či 300 m³ výkopků, které je ale v realitě potřeba odtěžit a odvézt někam na skládku, pak šokově prodraží hned první položku výkazu výměr. Dobrý architekt, inženýr či technik považuje svažitost za inspirativní přednost místa a nepokládá osazení domu do terénu za podružnost, se kterou se není třeba příliš zdržovat.

In medias res

Ale pojďme teď rovnou in medias res a vysvětleme si, které konkrétní aspekty by měly být při zakládání rodinného domu ve svahu uváženy především. Za prvé: bude hlavní vstup do domu na svahu orientován z přístupové ulice nahoře nad domem, nebo naopak odspodu, proti svahu? A jak je to s převýšením terénu na hloubku domu? Podlaží je obvykle vysoké něco přes tři metry. Za druhé tedy: je převýšení terénu menší, nebo větší, popř. shodné s touto výškou? Pojďme prozkoumat různé možnosti odpovědí.

Ráno, po rozcvičce

Začněme pozemkem, výrazně se svažujícím od přístupové cesty dolů, ideálně ovšem k jihu či jihozápadu. V takovém případě stojí za to uvážit (chceme-li sem umístit dvojpodlažní dům a ne bungalov), zdali by nám rozdíl výšek neumožnil vést hlavní přístup víceméně po rovině do vrchního podlaží domu, kde by byl dislokován denní provoz rodiny.

Obývací pokoj nemusí mít nutně přímou vazbu s exteriérem zahrady po celém svém obvodě: dolů, po svahu můžeme navrhnout průběžný balkón, kryjící okna přízemí před slunečními paprsky, a pobytovou terasu na terénu se nabízí zřídit např. v poloze přilehlé k boku domu. Nahoře se bydlí, dole se spí. V kontaktu s terénem pod domem jsou umístěny ložnice.

Tohle netradiční provozní uspořádání s ložnicemi dole je zajímavou variantou, která rozhodně stojí za zvážení. Jeden z mých klientů mi kdysi vyprávěl o další výhodě takového řešení: když přijde v noci domů unavený, nemusí do postele po schodech nahoru, nýbrž dolů. Ráno, po rozcvičce na zahradě u bazénu, vystoupá vzhůru do kuchyně nepoměrně svižněji.

Pod přístupovou cestou bývá také uložena kanalizace. Je-li vedena nad domem, máme někdy problém: až příliš často nikdo nezohlednil fakt, že voda ani to, co běžně splachujeme, do kopce zkrátka neteče. Pomohlo by občas, kdyby se dům na pozemku se stanovenou uliční čárou mohl posunout co nejblíže k ulici, neboť by se tím také dostal výše. To ovšem většinou nelze, neboť je tu stanovena uliční čára třeba šest či osm metrů od ulice. A tak musíme splašky přečerpávat a starat se o technické zařízení k tomu nutné, které bychom ale raději v domě oželeli.

Chaloupky pod horama

Je-li ulice pod pozemkem, který od ní stoupá nahoru, tyhle problémy nemáme, úskalí jsou tu ale zase jiná. Projektant tuto konfiguraci nezřídka řeší částečně zapuštěným podlažím, z vjezdové strany je přístup umožněn víceméně po rovině. Potíž nastane, když převýšení svahu na hloubku domu je menší než celé jedno podlaží, ve směru do zahrady se nám obytné podlaží nad přízemkem pak ocitne třeba půldruhého metru nad přilehlým terénem zahrady.

Přímé spojení interiéru s exteriérem se tak nekoná, a to je vždy velká škoda, dům velmi ztrácí na své užitné hodnotě. Jednou z možností, jak se tomu vyhnout, je mezonetové řešení vnitřního uspořádání domu, totiž posunutí části dispozice třeba o polovinu výšky podlaží. Dům pak kopíruje terén z obou stran, uliční i zahradní, ne každému se však schodiště uvnitř domu musí líbit.

Při umístění domu ve svahu bychom měli také vždycky zvážit, nemůžeme-li jeho půdorys ještě protáhnout po vrstevnici, dům prodloužit a zeštíhlet. Převýšení svahu, které bude třeba zvládnout, se tak často i výrazně zmenší. Přesně tímhle způsobem jsou mimochodem formovány ony půvabné české „chaloupky pod horama“.

Dům na rovině je klid sám, k nudě často jen krůček. Svah přináší vzruch a dynamiku už sám o sobě. Podaří-li se nám s ním nepoprat, nýbrž dohodnout, většinou stojí výsledek za to.

Příště: I domy umírají

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada 8/17.