Provozní nesnáze a kolize

Účelným nazveme rodinný dům, u kterého bude jeho užívání, tedy bydlení v něm, navrženo a uspořádáno tak, aby nedocházelo k provozním nesnázím či dokonce kolizím, které by kvalitu rodinného bydlení v něm degradovaly. Musím otvírat dveře s velkou opatrností tak, aby se nepotkaly s druhými, kterými vchází třeba manželka do kuchyně? Musím dřevo ke krbu a popel z něho pronášet celým domem, takže v krbu raději netopím? Také už raději nechodím do podkroví, ty schody jsou fakt pekelně strmé. Účelnost v mém domě dostává na frak.

"Každý předmět slouží nějakému účelu. Jeho prostřednictvím se snažíme, aby byl účel splněn co nejdokonaleji a nejvhodněji, aby tudíž také předmět sloužil (fungoval). Věci můžeme z tohoto hlediska považovat za naše prodloužené funkční nároky, za hmotné prostředky splňování účelů."     Dušan Šindelář, Filosofie užitkové tvorby, 1971

Účelnost není jen funkčnost

Účelnost ovšem není jen pouhá funkčnost, se kterou bývá zaměňována trochu neprávem. Poté, co Louis H. Sullivan a po něm i Le Corbusier prohlásili, že funkčnost architektury je její prioritou, které se forma musí přizpůsobit, se v architektuře 20. stol. odstartovaly závody v potírání formy a adorování funkčnosti. V sedmdesátých a osmdesátých létech to vedlo u nás v ovzduší všeobecného zaostávání ve všem a zoufalé materiálové bídy k výstavbě panelových sídlišť, která přes všechnu snahu architektů (neměli se možná tolik snažit, spíše měli stávkovat) zhyzdila často naše města nenapravitelným způsobem. Funkční to na těch sídlištích bylo, ale bylo to i ošklivé. Pociťujeme tu dodnes, že funkčnost sama o sobě nestačí. Dokonce bychom se ostýchali tahle řešení nazvat účelnými. Bráníme se proto, že rozdíl mezi pouhou funkčností a účelností zajisté existuje. Funkčnost slouží nějak, účelnost však slouží nejlépe. Funkčnost je jen zárodečné stadium účelnosti. Příklad? V domě může mít třeba chodba či šatna různou šířku. Čím širší, tím by měla vlastně vyhovovat více. Účelná je ovšem jen taková šířka, která je racionálně vyprojektovaná podle účelu daného prostoru. Abych to vysvětlil: tak třeba šatna. Její ideální šířka je standardně asi 220 cm. Zleva regály o šířce 60 cm, metrová ulička a zprava znovu regály, dohromady tedy cca 220 cm. Udělám-li tu šířku třeba tři metry, moc jsem si nepomohl, jen uprostřed zůstalo nevyužitelné volné místo. Ta třímetrová šatna je funkční (plní svou funkci ukládaní ošacení a prádla), ale není účelná (mrhá prostorem).

Pragmatické myšlení

Ale je tu ještě jeden aspekt, jenž stojí za to být zmíněn. Člověk zkrátka pociťuje potřebu ke všednímu pragmatickému myšlení (jinak by nebyl pánem tvorstva, člověkem) připojit i "účelové zámysly vyššího řádu, tj. snahu co nejvýstižněji, s jistou jasnozřivostí a uměleckostí pochopit úlohu objektu, který má nejen sloužit, ale také se líbit" (Otakar Novotný). Rozumová účelnost musí být spjata s účelností emotivní, projevující se výtvarně svrchovaným tvarem rodinného domu i jeho jednotlivých částí. Tak se rodí ušlechtilost a noblesa. Možná vás tu napadá otázka: můžou být objekty i neúčelně emotivní? Ano, mohou. Z oblasti ušlechtilé noblesy jsme se ovšem přesunuli do sféry podbízivého kýče. Napadají mne tři hlediska, ze kterých je možné účelnost rodinného domu vnímat: účelnost provozní, účelnost konstrukční a materiálová a ovšem také účelnost tvarová či dekorativní.

Gandalf u Bilba Pytlíka

Nedostatky první z nich, provozní účelnosti, se nám po nastěhování začnou manifestovat opravdu bezprostředně, ba někdy i bolestivě. Pamatujete, jak se Gandalf v obydlí Bilba Pytlíka uhodil do hlavy o půlmetrákový lustr? Nebo dveře, otevíravé ven z WC do chodby, po které právě běží tříletá vnučka. To WC je navíc tak krátké, že mísa začíná už 40 cm za dveřmi, takže si tu lze ulevit jen v důstojně vzpřímené poloze bez předklonu, člověk si tu připadá jak faraon Zoser na trůně. Vypínač nám osadili za dveře, takže je musím nejprve obejít, abych zhasl (světlo). Kuchyňskou linku nám dali moc nízko, hřbet mě vždycky (už předem) ukrutně bolí, když musím umýt nádobí. Ale osadit pracovní plochu výš stejně nejde, vlezla by do okna. Tyhle a mnoho dalších nedomyšleností nám pak ztrpčují život opravdu dlouhá léta, někdo si přivykne, jiný si však denně bolestně povzdychává. Je dobré si nepřivyknout a dům přestavět výrazně pečlivěji. (Jak praví Josef Kainar ústy Jiřiny Švorcové ve své patetické básni: "Proto jste topiči velkých lokomotiv, abyste nepřivykli".). S postupujícím věkem nás takovéto lapsy budou totiž mrzet čím dál víc. Tři provozní (dispoziční) selhání jsou však natolik fatální, že mohou opravdu znamenat nestravitelný a navíc jen těžko napravitelný problém, který se denně připomíná a otravuje i mezilidské vztahy obyvatel domu. Jsem moc rád, že dnes už tahle selhání jsou spíše raritní, přesto však se s nimi, zvláště na venkově, i ve velmi vyhrocené podobě sem tam ještě setkat lze.

Nevykořenitelné neštěstí

Druhé z této neblahé trojky je výškové přetržení vazby mezi obývacím pokojem a zahradou. Garáž, nacpaná do částečného suterénu, nám posadila bydlení dva nebo tři metry nad terén, a tak nás připravila o hlavní přednost bydlení v rodinném domku před bytem, totiž o volné spojení interiéru s exteriérem. Už jsme o tom v našem časopise mnohokrát psali, minulé dvacetiletí s oblibou takových řešení hodně zamávalo, přesto hlavně na české vesnici je tohle neštěstí nejspíš nevykořenitelné. Druhým zásadním lapsem jsou průchozí obytné místnosti. Pro obytnou průchozí místnost znám jen dvě dobré obhajoby: buď je jí hala po anglickém či německém způsobu nebo je společnou dětskou hernou, na kterou jsou navázány dětské ložnice. Přes místnost, kde lidé spí, je možné procházet jen do příslušenství, určeného výhradně uživatelům této (většinou manželské) ložnice (koupelna, WC, šatna apod.) Ani tohle řešení ale nepokládám za dobré, neboť jeden z manželů, který se ráno vzbudí jako první a postupně navštěvuje příslušenství, ze kterého vede cesta ven jen znovu přes ložnici, jistě ničí spánek svého partnera jak tři rány mimo terč dobrý výsledek biatlonistů.

Lotova žena

Třetí z trojice chyb provozní účelnosti: manželská ložnice v sousedství dětských pokojů, oddělená jen slabou příčkou od zvídavých dětských receptorů. Když lidé omezují své nejpěknější chvilky kvůli hloupě vymyšlenému domu, je to tristní. A návštěva znepokojeného čtyřletého synka o půlnoci v rodičovské ložnici? Nu, kdysi jsem to popsal takto: z polohy Lososový květ vznikne pak poloha Lotova žena během zlomku sekundy. Věru nezapomenutelná chvilka. Podívejme se nyní ještě na účelnost z hlediska konstrukčního a materiálového. Účelná (nebo naopak) je už volba nějakého materiálu. Příklad? Schody z exotické leštěné massaranduby, které jsou tak kluzké, že to tuhle tchyně málem nepřežila, nejsou účelnou materiálovou volbou.

Vyšší princip mravní

A účelnost z hlediska konstrukce? O té vám bude vyprávět velmi přesvědčivě třeba každý statik, podle něhož je např. účelné nenavrhovat větší rozpony než šest metrů. To pokládá za ekonomicky efektivní, nějaký ten sloup v obývacím pokoji prý také nutně nemusí vadit a u většího rozponu by se navíc na stropě musel přiznat průvlak. Jenže architekt tu za účelný pokládá rozpon devítimetrový, z hlediska „vyššího principu mravního“ i provozní kvality domu. A této účelnosti je zkrátka nutné jít z cesty i za cenu většího množství konstrukčního železa ve stropě. Je ovšem jeho zodpovědností, aby právě o tom klienta informoval a přesvědčil ho. Zbývá ještě účelnost tvaru a ozdoby. Možná tu bude čtenář na pochybách: může být tvar či dokonce ozdoba účelná? Před několika léty jsme s manželkou vybírali dveřní kliky. Z mnoha možností nakonec zůstaly dvě, obě stejně krásné, stejně drahé i funkční, ze stejného materiálu. Dál jsem si s výběrem nevěděl rady. Nakonec žena vybrala tu, která byla nepatrně širší, méně se jí zařezávala do dlaně. Šlo jen o pocit, opravdu pranepatrný, který zažije ruka při otevírání dveří. Přesto rozhodl. Tvar té kliky jsme zhodnotili jako účelnější.

"I zlatá puška, u které nefunguje spoušť, není nic víc než kyj".     ašantské přísloví

Bezvýhradné soukromí

Účel ozdoby v rodinném domě tkví především v přivlastnění prostředí domova. Na území bezvýhradně soukromém, uvnitř domu, mohu zdobit bez obav. Vnější podoba domu je věc (také) veřejná, tady je záhodno hodně brzdit, ale interiér by měl vyjadřovat moji individualitu. Příliš mnoho domovů dneška totiž trpí jejím nedostatkem, jsouce navrženy v černobílém lesku ambiciózním interiérovým architektem. Více ozdob!, chce se mi občas zvolat. V takovém případě je ovšem ozdoba nanejvýš účelná - pomůže nám vytvořit domov.

Příště: Náš přítel genius loci

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada 6/17.