Co vás přimělo k založení profilu delniq?
Cítil jsem frustraci z toho, co se na stavbách děje. Z toho, co někteří řemeslníci předávají jako hotovou práci a jak obhajují výsledek. Jak se vymlouvají, proč něco nejde. Mrzelo mě, že investoři (často z neznalosti) práci přijímají, a dokonce za ni platí.
Vnímal jsem věci kolem sebe, fotil je a sbíral. Nejdřív jsme dávali fotografie špatných a kuriózních řešení na pracovní facebookový účet. Sklidil jsem ale kritiku, že tím kazím pěkné věci. Po čase jsem dostal nápad uveřejňovat je na Instagramu a založil jsem profil @delniq. Spustil to příspěvek, který mi poslala kamarádka – vyfotila nadzemní hydrant v ose chodníku u sousedova domu.
Pobavilo vás to, nebo šokovalo?
Spíš převládl údiv nad tím, že je to vůbec možné (což mi zůstává dodnes). Míra údivu se zmenšuje vzhledem k tomu, co jsem už viděl a nasbíral.
Jak jste dospěl k názvu?
Když jsem o něm před třemi roky přemýšlel, napadl mě název dělník, do kterého jsem zařadil přesmyčku s IQ. Na stavbě je totiž důležité přemýšlet a používat rozum. Netrefuji se do schopných lidí. Naopak – klientům říkám, že koupí-li si špičkový materiál, nemají vyhráno. Potřebují k tomu také ruce, které umějí třeba dokonale obkládat. Jako architekti si můžeme vymýšlet, ale bez dobrých řemeslníků nic neuskutečníme.
Kolik delniqovi dáváte volného času a jaký je aktuální počet sledujících?
Denně mi vedení účtu zabere dvě až tři hodiny. Sleduje mě přes 126 tisíc lidí.
Neuvěřitelné – i takto vypadá aktuální situace na některých stavbách – u nás i ve světě.
Jak získáváte tipy?
Ze začátku jsem hodně fotil v ulicích, na stavbách nebo při vyjížďkách na kole. V současnosti mi většinu fotek posílají sledující.
Vystudoval jste dvě vysoké školy s podobným zaměřením. Co vás k tomu vedlo?
Záměr to nebyl, ale od dětství jsem se pohyboval po stavbách. Otec pracoval jako projektant, k oboru jsem měl blízko. Po stavební průmyslovce jsem nastoupil na stavební fakultu VUT do Brna. V té době jsem všechno podřizoval sportu a věřil, že se prosadím v cyklistice. V posledních ročnících jsem si v rámci specializace vybral zaměření na architekturu. O tom, že mě nesmírně baví, mě přesvědčil první rok v zaměstnání. Zkrátil jsem si úvazek a podal přihlášku na pražskou Fakultu architektury ČVUT.
Ocenil jste v praxi, že máte oproti kolegům něco navíc?
Má to dvě polohy. Na jednu stranu je to skvělé pro reálný nadhled. Na druhou to podvědomě brzdí příliš kreativní nápady. Uvědomíte si, že z různých důvodů prostě nejdou realizovat.
Ovlivnilo vás, že jste vyrůstal mezi stavaři?
Stoprocentně. Moje žena (stavební inženýrka) o nás říká, že jsme postižená rodina. Potkáme-li se o víkendu s otcem a bratrem (také stavařem), do nedělního večera řešíme stavařinu.
Profesionální deformace?
Totální, občas šokuji i příbuzné. Při návštěvě Arcidiecézního muzea v Olomouci (na historické prostory tu navazuje moderní přístavba) jsme procházeli expozice a já zkoumal jen detaily napojení starého objektu na nový, osazení oken, vrat a podobně. Sestřenice mé ženy se jí zeptala: „Co to Lukáš dělá?“ A dostala odpověď: „To je normální, toho si nevšímej!“
Co vnímáte jako největší problém na stavbách?
Všechno začíná u nekvalitních nebo nekompletních projektů. Řemeslníci improvizují, což se na výsledku podepisuje. Těch kvalitních dál ubývá a jejich práci přebírají nekvalifikovaní pracovníci bez praxe. Pro stavebníky to může znamenat nedodržování termínů ze strany firem a navyšování ceny vícepracemi.
Nadměrně se používají montážní pěna a silikon, materiály, s nimiž se dá vytvořit cokoliv. Přicházejí i ,poplašné‘ fotografie dokumentující jen stadium rozpracovanosti?
Občas ano. Dostávám záběry s minimem montážní pěny, ale s komentářem: „Hele, montážní pěna, tady řádil delniq!“ Přitom třeba pěna se běžně používá u instalace oken či k dotěsnění spár ztraceného bednění u základů před litím betonu.
Lukáš Janout (39)
Vystudoval SPŠ stavební v Plzni, Fakultu stavební VUT Brno a Fakultu architektury na ČVUT Praha. Je spolumajitelem architektonického studia Luni architekti, které se zaměřuje převážně na individuální rodinné domy a soukromé interiéry. Založil a vede instagramový účet @delniq.
Kde delniq řádí nejvíc?
Nedokážu to úplně srovnávat, ale vliv má i ekonomická situace regionů. Ve slabších najdete víc šíleností, nicméně ani Praze se nevyhýbá. Podle fotografií, které dostávám, se mu daří i v západoevropských zemích.
Neuvěřitelné – i takto vypadá aktuální situace na některých stavbách – u nás i ve světě.
Nebudí profil v investorech obavy z řemeslníků?
Budu rád, pokud některé dovede k zamyšlení, jakou cestou se vydat a co udělat, aby předešli komplikacím. Je vtipné, že mi někdo napíše: „Rok a půl se nad vámi bavím. Teď mě sranda přešla, byl tady. Myslel jsem, že se mu vyhnu!“
Budete profil rozšiřovat? Oslovují vás firmy kvůli spolupráci?
Profil je sprostý, nekorektní, dvojsmyslný. Nedávno jsem odtajnil, kdo za ním stojí. Bylo zajímavé, jak sledující přemýšleli, zda je autorem třeba řemeslník, který se tím baví. Tipů bylo hodně, na architekta ale nikdo nesázel. Tvrdil jsem, že současné směřování takto stačí, nicméně začínáme pracovat na nových věcech. Chci ale zůstat především architektem.
Na problémy upozorňují víc muži, nebo ženy?
Oba tábory posílají stejně. V praxi architekta komunikuji většinou s muži, kteří projekt zadávají a mnohdy financují. Profil stojí na tom, že doma bývají spíš ženy (třeba na mateřské). Proto nemizí oslovení ,paninko‘. Někteří řemeslníci jsou žoviální, neodpustí si dvojsmyslné narážky. Na profilu jsou pravopisné hrubky pro autenticitu. Píšu to tak, jak to na stavbách slyším.
Neuvěřitelné – i takto vypadá aktuální situace na některých stavbách – u nás i ve světě.
Může za špatnou situaci učňovské školství?
Společnost dlouhodobě přehlíží řemeslné obory, které upadají. Ať si rodiče přiznají, kolikrát dítěti řekli: „Hlavně se uč, ať nemusíš dělat rukama!“ Pro mladé lidi není řemeslo přitažlivé a perspektivní. Dochází jim, že místo v teplé kanceláři budou v prachu a zimě na stavbě. Jeden majitel truhlářství si posteskl, že se ročně vyučí třeba patnáct lakýrníků a deset z nich jde rovnou dělat něco jiného. Absolvent vyjmenuje složení laků, ale ve škole nikdy nelakoval.
Český výrobce obkladů se vrátil k myšlence vlastní profesionální party obkladačů, nabízí praktické kurzy zdarma, otevřel školicí středisko. Je takový přístup vzorem?
Ve veřejném systému školství nejsou finance a lidé, kteří by dovednosti předávali. Vývoj nových materiálů jde rychle dopředu a školství neumí reagovat. Je nutné a chvályhodné, že to přebírá soukromý sektor a zlepšuje řemeslnou kulturu daného odvětví.
Měl by šikovný řemeslník vydělávat stejně, či víc než vysokoškolák?
Společnost by si měla k manuálně schopným lidem vybudovat respekt, vážit si kvalitní práce a zaplatit za ni. Mladé lidi je třeba motivovat, aby měli chuť se učit a zdokonalovat, ale aby zároveň nepočítali s tím, že hned po vyučení jim svět bude ležet u nohou.
Mizí stavební dozor, lidé za tuto činnost nechtějí platit. Proč?
Řada investorů si myslí, že stavbu ohlídají sami, že stačí stoprocentně se spolehnout na řemeslníka. Stavebnictví je komplexní disciplína a musíte mít poměrně široké znalosti i zkušenosti z různých oborů (statika, fyzika, chemie…), což laik těžko po večerech u internetu dostuduje. Dobrý technický dozor bude chtít zhruba dvě procenta z investičních nákladů stavby.
Pasivní rodinný dům. Návrh respektuje podmínky CHKO a pozemek v ochranném pásmu lesa. Fasáda v kombinaci omítky a obkladu ze sibiřského modřínu.
Když vybíráte prováděcí firmu, jaké kontrolní mechanismy odhalující kvalitu používáte?
Napoví styl úvodní komunikace, ochota vše vysvětlit. Je špatně, když někdo opakovaně neodpovídá. Cenovou nabídku pak přinese na cáru papíru a předem požaduje velkou zálohu. Podstatná je podrobnost cenové nabídky, ochota podepsat objednávku se závazným termínem a případnými sankcemi.
Podle čeho by naopak stavebník měl vybírat architekta?
Neměl by podceňovat osobní rovinu. S architektem bude komunikovat při přípravě projektu a většinou i v průběhu stavby. Vybere-li jej podle fotek jeho práce v časopise a záhy zjistí, že mu lidsky nesedí, promítne se to do výsledku i pocitu, který mu z celého procesu zůstane. Neopomíjel bych fakt, zda architekt nebo lidé v jeho týmu umějí zpracovat ke studii prováděcí projekt a autorsky dohlíží na stavbu. Hezkou vizualizaci zvládnou dnes i studenti prvních ročníků fakulty architektury. Jenže od té je k reálné stavbě daleko.
Poznáte na druhou stranu investora ,potížistu‘?
Signálem jsou poznámky o tom, že nepotřebuje nic moc řešit. Chce začít stavět hned, tvrdí, že peníze nejsou problém. Komplikovanější bývá spolupráce s klienty tlačícími na cenu a slevu s tím, že to není zase tolik práce. Nedomluvíme se ani s těmi, kteří dávají na odiv, že všechno znají a umějí nejlépe.
Stavebník laik často uvěří ,rychlokvašeným‘ pořadům zkreslujícím stavební procesy…
Internet je plný obrázků a videí popisujících kompletní rekonstrukci jako mávnutím kouzelným proutkem. Lidé získávají pocit, že to zvládnou. Ostatně jejich dědové a rodiče za minulého režimu také stavěli svépomocí. Nejlepším klientem je ten, jenž alespoň jednou něco rekonstruoval nebo stavěl. Nemusím mu vysvětlovat úskalí procesu ani to, kde mohou vznikat i statisícové vícepráce.
Když je třeba kultivovat prostředí řemeslníků, nepotřebují osvětu také stavebníci?
Dokonce možná víc než řemeslníci. Za spoustu problémů si mohou někdy sami. Například tím, že jim stačí jen projekt pro stavební povolení. Vybírají firmu podle ceny a také projektu, který se nedá dobře nacenit, protože v něm chybějí podrobnosti pro realizaci. Na stavbě vznikají vícepráce, věci se musejí předělávat úměrně tomu, jak si investor danou část pak rozmýšlí. Kvůli neřešeným detailům se objevují problémy (tepelné mosty, plísně…).
Řekl byste, že díky povědomí investorů se situace přece jen zlepšuje?
Ve vnímání architektury se určitě pozitivně vyvíjíme, ale stále je kam se posouvat. Když jsem s otcem v 90. letech jezdil na veletrhy, firmy se předháněly v prezentaci nejlevnějších nabídek. To se změnilo ve prospěch kvality. Lidé jsou už ochotni za ni zaplatit, nicméně řada z nich stále upřednostňuje nízkou cenu.
Architekt Lukáš Janout má rád minimalismus i doma. Do moderně rekonstruovaného obytného prostoru zapojil odhalené (bíle natřené) původní zdivo.
Před revolucí i řadu let po ní lidé kladli na nejvyšší laťku ve vysněném interiéru zahraniční design – italské či španělské obkládačky, pohovky, židle, svítidla… Změnilo se to?
Spousta našich klientů v současnosti preferuje kvalitní české firmy a výrobky na úkor zahraničních. Určitě umíme udělat věci, které jsou konkurenceschopné i na západním trhu.
