Chtěl jste se prý stát filmovým režisérem. Měnil byste?
Neměnil. Podle mě existují tři podobná řemesla – architektura, filmová režie a dirigování filharmonického orchestru (shodou okolností). U všech máte příležitost se pomocí sehraného týmu vyjádřit.
Jak vznikl váš ateliér?
S Jirkou (zesnulý spoluzakladatel ateliéru architekt Jiří Střítecký) jsme se od začátku chtěli osamostatnit. Za minulého režimu jsme žádali o potřebné povolení na ministerstvu. Přišlo udání, že chceme být soukromí, a vyhodili nás z práce. Mladý progresivní ředitel Státního projektového ústavu obchodu Brno nám rok před revolucí nabídl spolupráci a založili jsme jejich regionální středisko Atelier 8000 České Budějovice. Po revoluci jsme se rozhodli ho okamžitě privatizovat a název střediska se změnil v název firmy.
Pavilon Z je součástí areálu českobudějovického výstaviště.
Která zakázka byla na začátku kariéry zásadní?
Není malých zakázek. První byla rekonstrukce ústředního topení v Krajské vědecké knihovně v Českých Budějovicích, která se v průběhu prací proměnila v celkovou rekonstrukci a dostavbu Krajské vědecké knihovny. Startovací a zlomovou, která nás vykopla do velkého světa, byla českobudějovická Obchodní banka v roce 1992. Hned poté jsme uspěli v tendru na lokálního partnera světového architekta Jeana Nouvela, s nímž jsme v Praze postavili smíchovské centrum Zlatý Anděl.
Není pro přední ateliér svazující, že se od něj neustále očekává něco výjimečného?
To je přece správně. Nemůžeme polevit. Někdy mám pocit, že současný svět vnímá práci jako nějakou nadstavbu. Práce je naopak principem života. Mám ovšem štěstí, že mám krásnou práci a mohu takto žít a kázat! (úsměv)
Je i pestrost zakázek návodem, jak neustrnout?
Ano, to určitě je. Množství různých zakázek nám přináší velkou typologickou různorodost, a tedy zkušenost. Architektura je umění i řemeslo, základem úspěchu každé zakázky je analýza a příprava – pochopení zadání, místa a záměru klienta. Na stavbě je pozdě, tam už jen ztratíte peníze a čas. Například třeba pekařství musí vypadat hezky, ale pekaři tu musí péct, musí do něj chodit lidi, nesmí příliš protopit. Čím je zadání složitější, tím je větší výzvou.
Od začátku spolupracujete se zahraničními tvůrci a studii. Kdo z nich vás nejvíc ovlivnil?
Světové hvězdy chtějí pracovat po celém světě, ale lokální problémy by je zdržovaly. Proto spolupracují s místními silnými studii. A když jsou spokojení, tak si o vás mezi sebou řeknou a jednoduše vám zavolají. Bylo nám třicet a na půl roku jsme se dostali do pařížského ateliéru světově proslulého architekta Jeana Nouvela, kde se v té době projektoval Smíchov (Zlatý Anděl). Nejlepší a nejrychlejší způsob, jak se něco naučit. Přední ateliéry navíc spolupracují se špičkovými odborníky z navazujících profesí. A to nás určitě nejvíc ovlivnilo a posunulo hned na začátku.
Má zahraniční architekt stejné starosti jako ten český?
Jak kde. Například v naší společnosti je velmi složité prosazování a povolování staveb. Málo se staví, kvůli tomu je málo bytů, které jsou pak extrémně drahé. Není přece normální, že například hlavní architekt miliardové stavby si nemůže dovolit hypotéku na byt v ní. Ve výsledku to odnáší především střední třída. Kouzelné slovo se jmenuje kvantita, to funguje vždy, pokud chcete srazit cenu. Jako společnost nejsme schopni se domluvit, že se bude stavět, že města zahustíme stavbami o dvě patra vyššími jako ve světě. Křičíme, jak je to drahé, na druhou stranu všechno zbytečně protahujeme. Děláme všechno, abychom si takzvaně neublížili, ale ve výsledku si ublížíme, protože nebude nic. Je třeba stavět i velké a významné stavby, které to změní.
Pokud se projekt nerealizuje, nebere to elán do práce?
V případě architektury se musíte do nabídek a soutěží položit srdcem a emocemi. Kdo nebyl v porotě, neví, co se děje za oponou. Často se během pár minut rozhodne o návrhu, jemuž někdo věnoval stovky hodin práce. Z toho důvodu je pro mne vždy složité chodit do porot soutěží, ale uvědomuji si, že je to důležité. Vyhrát nepotřebujete kvůli ješitnosti, ale kvůli práci pro tým lidí, navíc 15 až 20 % zisku zpravidla použijete pro získání dalších zakázek.
Lokalita Medard u Sokolova
Když se stavba stane pojmem a zlidoví (např. vaše Forum Karlín), je to pro vás zpětná vazba, radost?
Je to pro nás odměna. V tomto případě jsme investorovi vymýšleli celý koncept, nejen design. Znal naše kulturní centrum Bazilika a chtěl něco podobného. Udělal jsem si průzkum a objevil mezeru ve velikosti pražských hal s počtem návštěvníků mezi 1 000 a 5 000. Spočítal jsem si, že když sál bude mít minimálně 3 000 míst k stání, už dokáže oslovit i významné tuzemské i zahraniční produkce a vydělá si na sebe. Mým cílem bylo vytvořit značku tohoto místa i Karlína. Odměnou pro mě je, že Forum Karlín má jasnou kvalitní dramaturgickou linku a zároveň si na sebe opravdu vydělá. Nedávno jsme tam dokonce v rámci České ceny za architekturu přebírali cenu finalistů za českobudějovický pavilon Z, celý zážitek byl pro nás tak ještě umocněný.
Část vaší tvorby doslova omývá voda (vodní cesta, jezero Medard, přístavy, maríny…). Jak jste se k tematice dostali?
Jsme z jižních Čech, tedy vodáci a rybníkáři (smích). Jako začátečníkům se nám v devadesátých letech povedlo realizovat přístav na Lipně. Pak přišlo vymýšlení koncepce rekreační plavby na horní Vltavě, a s tím i hledání nové náplně života pro vnitřní periferie oblasti středního Povltaví. Jsme autory nejen designu zdymadel, marín a přístavišť, ale připravili jsme i celou koncepci navrácení života regionu ke své řece.
Navrhli jste i budovu na řece, která se nepostavila.
S architektem Jeanem Nouvelem jsme kromě Zlatého Anděla připravovali dům na smíchovském nábřeží pod železničním mostem, který měl stát ve vodě. Koncem devadesátých let přišla první krize, a přestože byl vybraný dodavatel, nepostavili jsme ho. Tehdy jsme se od holandského investora naučili, že otázka nezní, zda stavět u vody, ale jak stavět u vody. Možná i na základě toho se nám poštěstilo, že dnes máme projekt u oceánu.
Projekt splavnění Vltavské vodní cestry
Čím to je, že Praha architektonicky ustrnula?
Nejen Praha. Nesváděl bych to na špatné zákony. Voláme po světových stavbách, chceme stále více bydlet v Praze nebo dalších velkých městech. Když se má ovšem stavět na prázdné parcele blízko našeho domu, uděláme všechno pro to, aby nic nevzniklo. Stále více si myslím, že je to naší mentalitou a že je potřeba pracovat na její proměně.
Čtvrtým rokem šéfujete projekčnímu týmu výstavby Vltavské filharmonie. Nemrzí vás, že jste se soutěže nezúčastnil?
O projektu se mluvilo a začal se pomalu připravovat, ale nebylo jisté, zda politici a společnost budovu opravdu chtějí. Demokratický systém čím dál více komplikujeme a cíle a úkoly, které si vytyčíme, jsou pro nás stále obtížněji dosažitelné. Když jsem dostal nabídku tým vést, řekl jsem v ateliéru: „Nedělám věci, které nebudou, takže budu-li v přípravném týmu, filharmonie bude, ale kvůli tomu ji nebudeme moct projektovat my. Druhou možností je, že počkáme, až to někdo zařídí, jestli vůbec, a dostane se nám malé šance v konkurenci stovek týmů uspět.“ Po diskusi s kolegy a s těžkým srdcem jsem se rozhodl zvolit první možnost.
Kdy by mělo být hotovo?
Doposud jedeme podle harmonogramu. Filharmonii bychom rádi otevírali v roce 2031 nebo 2032. Budova zaroste do transformovaného území největšího pražského brownfieldu Bubny Holešovice. Pokud by se nepostavila, zbrzdí to rozvoj této lokality. Filharmonie by se tedy měla stát symbolem, ale i lokomotivou proměny tohoto území.
Není stresující, že každé čtyři roky se mění politické vedení Prahy?
Není, to je v demokracii přirozené. A je třeba zdůraznit, že všech šest po sobě jdoucích posledních primátorů se k té myšlence vyjádřilo kladně a poponesli ji. Kyvadlo nihilismu se začíná obracet, společnost chce výsledky, mít z něčeho radost. Stavba filharmonie je důležitá i pro naši národní mentalitu. To není náhoda, že jsme sto let nepostavili nic pořádného. Nehledejme pořád problémy v našich stavebních zákonech či vládách, ale v našich hlavách a duších. Potřebujeme vize, ale i symboly. Národ, které je nemá, stagnuje. Stagnuje-li, upadá.
Kolik se účastnilo týmů? Byl vítězný návrh vaším favoritem?
Přihlásilo se celkem sto dvacet týmů. Z nich se do soutěže vybralo dvacet. Po prvním dni zasedání poroty vykrystalizovalo jasných šest. Již na začátku třetího dne jsem si řekl, že je hotovo, že vyhraje-li kterýkoliv z nich, bude to dobře. Pro Prahu to dopadlo nejlépe, jak mohlo, kombinace výborného návrhu a výborného architekta. Mimochodem na pozdější výstavě všech návrhů bylo patrné, jak světová liga se hrála. A mám radost, že v ní významnou roli sehráli i čeští kolegové architekti.
Vítězný návrh Vltavské filharmonie
Stane se filharmonie lákadlem pro turisty?
Nevím, jestli si to naše republika a Praha uvědomují, ale v dané době ve světě neprobíhala významnější architektonická soutěž. Pro architekta je filharmonie nejprestižnější záležitostí. Navíc česká hudba i Praha mají ve světě jméno. Místo u Vltavy je sice technicky jedna z nejsložitějších, ale zároveň nejúžasnějších stavebních parcel v Praze. Zájem o účast v soutěži i výsledek svědčí o tom, že architekti od nás i z celého světa vnímali soutěž velice prestižně. Ale nejpříjemněji nás šokovalo okamžité a kladné přijetí laickou veřejností. Podle mediálních výstupů je takřka 99 % reakcí pozitivních. Ovšem možná ještě důležitější pro nás je, že v obdobné pozitivní atmosféře probíhá participace projektu s veřejností.
Jak se díváte na úroveň domácí výstavby? Zlepšila se?
Za posledních deset let určitě ano. Pamatuji si, jak v devadesátých letech přišly na řadu nejprve benzinové pumpy, pak se budovaly supermarkety, banky, obchodní centra, byty. Kvalita designu se tolik neřešila. Prostě jsme doháněli všechno. Až poté společnost začala chtít školy, společenské stavby, ale i kvalitu. Samozřejmě, představovali jsme si, že budou mnohem dřív potřeba galerie, divadla či filharmonie. Ale asi má všechno svůj čas a komunistická cenzura byla hlubší, než jsme si mysleli. Dnes je ale snaha o kvalitu stále více samozřejmostí. I v soutěžích je vidět, že prostředí se kultivuje. Jinou věcí je, co je trendy a co vyhrává. Aktuálně domečky bez říms ve venkovském minimalismu. Velké stavby, natož pak komerčních funkcí to mají v Česku stále složité.
Neohrozí současná krize kvalitu architektury?
Na dobré a důležité věci se zakládá v krizi. Když dostanete k dispozici zelenou louku a neomezený pytel peněz, často to dopadne špatně. Pokud však dostanete pro práci proluku se spoustou omezení, většinou z toho vypadne dobrý dům. Ve špatných časech se má zakládat na dobu, až bude líp.
Co byste řekl k novému a kritizovanému stavebnímu zákonu?
Nejde jen o stavební zákon. Každá změna v zákonech, předpisech a normách u nás zatím vedla k horšímu. Například když jsem začínal, bylo zábradlí vysoké 90 cm, příčky bez omezení. Dnes uděláme zábradlí pro jistotu třímetrové, aby přes něj někdo náhodou nepřelezl a nepřepadl. Žádné schody pro jistotu nepostavíme, aby z nich nikdo nespadl. Pokud ano, raději žluté a proužkované. V Chorvatsku či Itálii v přístavech rádi chodíme po hranách nábřežních zdí, v Česku je však musíte navrhnout se zábradlím. Myslíme si, že svět je bezbolestný, že z lidí i architektury sejmeme odpovědnost. Na to se vymýšlejí zákony. Tento problém žádná digitalizace nevyřeší. Abychom se hnuli, potřebujeme stavět.
Martin Krupauer (62)
Architekt, absolvent Fakulty stavební ČVUT Praha a oboru architektura na AVU Praha. S architektem Jiřím Stříteckým založili v roce 1989 architektonický a projekční ateliér A8000. Nyní vede ateliér s více než třiceti zaměstnanci a pobočkami v Českých Budějovicích, Praze a Brně.
Spolupracoval s předními světovými architekty (Jean Nouvel, Frank Gehry či Sou Fujimoto). Je autorem nebo spoluautorem významných staveb po celé republice i v zahraničí. Čtvrtým rokem zastává manažerskou pozici vedoucího projektu výstavby pražské Vltavské filharmonie. Ateliér zaujímá přední příčky v architektonických soutěžích. Nedávno získal čestné ocenění Finalista České ceny za architekturu 2022 za českobudějovický pavilon Z vybraný mezi pět nejlepších staveb. www.a8000.cz
Sledujte nás v Google Zprávách