Co třeba... ano, už to mám - Francis Bacon (1561-1626) a jeho kouzelná esej O stavbách? Hovoří tu o tom, jaké chyby děláme nedbalým výběrem místa pro dům: „Ale nejen zlé povětří dělá místo špatným, nýbrž také špatné cesty, špatný trh, a když se zeptáte Mona, též špatní sousedé.“ (Pomlouvač Monos prý kdysi vytkl samotné Athéně, že postavila mizerný dům, neboť jej neumístila na kola, takže se člověk nemohl přestěhovat, kdyby dostal špatného souseda.) „...nemáte dost vody, lesa, stínu, ochrany před živly, dost úrodné a stejnorodé půdy, že nemáte vyhlídku, rovinu, že nemáte blízko místo vhodné pro hony, sokolnictví a jízdu na koních, že máte moře příliš pod okny, řeku pohodlně blízko, neboť je splavná, nebo zas nepohodlně blízko, neboť se rozvodňuje, že máte daleko do města, což vám brání v podnikání, nebo zas příliš blízko, což prodražuje potraviny a všechno, že člověk má všechen majetek moc pohromadě nebo zas příliš od sebe a tak dále.“ Chyba na chybu. Na svých osmi stech metrech čtverečních někde v satelitu se jich ale dopustíte věru jen těžko. Zato vám hrozí chyby jiné, a o těch si něco povíme. Minule jsme skončili v hale, dnes postupme dál do domu.
Ocitáme se v nejvelkolepější místnosti snad každé dnešní dispozice rodinného domu, v jakémsi kontinuálním obytném prostoru, povstalém sloučením hned tří „původních“ místností, obývacího pokoje, jídelny a kuchyně. Milujeme staré venkovské chalupy, kde se v jedné větší místnosti nejen bydlelo, jedlo a vařilo, ale také se tu i spalo (a pod peřinou zadělávalo na další potomky) a mnohdy i vyrábělo, přijímaly se tu návštěvy, učilo se do školy a také ovšem stonalo a umíralo. To nám přijde přirozené, ba jaksi útulné a následováníhodné, přestože v nových domech nedosažitelné. Když ale dnes máme sloučit do jednoho prostoru jen ono bydlení s přípravou jídel (nekonečně jednodušší, než bývala) a stolováním, pravidelně to vyvolá přání oddělit kuchyni alespoň nějak náznakově, příkladně skleněnou posuvnou stěnou. Skrz sklo prý nebude tolik vidět ten nepořádek v kuchyni, skrz sklo nebude tolik slyšet mixér, skrz sklo nebude tolik cítit spálená jíška a skrz sklo se paní domu nebude cítit tolik rodinou opuštěná a osamělá jak ÚV KSČ v roce 1989. Nic z toho však vlastně není pravda. Všechno je vidět, slyšet i cítit víc, než byste čekali a ona drahá posuvná příčka bezmála za čtvrt milionu je vlastně zbytečná – neposouvá ji časem vůbec nikdo.
Co se asi odehrávalo v hlavách lidí, kteří si postavili něco podobného? Uznali by bez použití donucovacích prostředků, že jejich dům je věcí veřejnou? Což znamená zajisté především kontextuální. A také ovšem konsenzuální.
Privátní dějiny
Líbí se mi, že slučováním místností s rozdílnou funkcí do jednoho prostoru je programově vytvářen předpoklad posilování komunikace uvnitř domácnosti, rodina se tu zkrátka více potkává. Víc se spolu vidí a víc spolu mluví. A také pokoj, který obnáší více než 50 m², má v hierarchii jednotlivých místností v domě své kouzlo už sám o sobě. Na druhou stranu argument vzájemného rušení (např. mixováním červené řepy ve chvíli, když si Arjen Robben chystá míč na penaltu nebo když Ovčáček rozsívá svá pekelná moudra) je také velmi validní. Co s tím? Inu, myslím, že lepší než ona posuvná zeď je vzájemné porozumění. Při večerním programu v televizi se zkrátka nemusí čarovat v kuchyni a chci-li mít klid na nějaký pořad přes den, podívám se na něj v pracovně. Zbytek je záležitost slušné digestoře a vyloučení dršťkové polévky ze seznamu rodinných lukulských povyražení. Tu je však nezbytné okamžitě dodat, že vidí-li to klient a budoucí obyvatel domu jinak, zatlačím slzu a bez dalšího od nápadu na spojený prostor ustoupím. Osobnostní ustrojení i privátní dějiny každého z nás jsou, chválabohu, rozdílné, a ne všem tedy tohle propojení musí vyhovovat.
Čím menší místnost, tím větší problém.
Oddělením kuchyně od pokoje však okamžitě vyvstane další problém: kam postavit jídelní stůl. Někdo ho chce mít v kuchyni. Pro takového je rozhodující vzdálenost od sporáku a ledničky. Na kuchyňský nepořádek, který tu po přípravě oběda zbyl, se dokáže při jídle dívat bez jakéhokoli ochrnutí chuťových receptorů. Jiný má raději stolování z kuchyně vymístěné, nejlépe někde poblíž krbu, preferuje proto větší prostorový komfort v „obýváku“. Třetí to řeší tak, že do kuchyně namáčkne menší stolek pro dva, velké stolování se má odehrávat vedle v pokoji. Časem ovšem zjistí, že ke stolku pro dva se při troše dobré vůle vejdou čtyři, a - hrůza pomyslet - stůl v pokoji takřka úplně osiří. Nebýt Vánoc a Anežčiny svatby, osiřel by, jak je rok dlouhý napořád...
Komínový Oktoberfest
Největší pokoj, umístěný většinou na konci dispozice, která právě v něm graduje, je chybou situovat tak, aby jeho okna či francouzské dveře mířily jen jedním směrem, k jediné světové straně. To místnost velmi pocitově zmenší a zmaří tak do značné míry její potenciál. Lepší jsou strany dvě, obligatorně sever s kuchyňskou a spížní částí, a jih s prosklením směrem do zahrady. Protože klient mužského pohlaví mívá standardně požadavek, aby ze svého křesla viděl 1) na televizi, 2) do krbu, 3) na západ slunce a 4) na manželku v kuchyni, vede to někdy k umístění krbu či krbových kamen při okapové straně domu. Výtvarnickou i funkční chybou nezkušeného projektanta je, že komín tu pak ční nedaleko okapu jak štětka za kloboukem mnichovského pivaře při Oktoberfestu.
Všechno je vidět, slyšet i cítit víc, než byste čekali a ona drahá posuvná příčka bezmála za čtvrt milionu je vlastně zbytečná.
Ještě lepší jsou okenní otvory ve třech stranách rodinného pokoje. Tady se člověk pěkně nadechne i při podlahové ploše relativně nevelké, jako by nám výhled skrz stěnu nějakým zvláštním, někdy až magickým způsobem pokoj zvětšoval. A nejkrásnější obytný pokoj? Viděl jsem jej kdysi v Bulharsku, v městečku Melnik. Tady se lidový dům vyvinul do zvláštní věžovité podoby, bydlelo a spalo se až ve třetím podlaží, kam se člověk dostal jen po žebříku. Inu, návštěvníci zpoza hranic sem chodili na vizitace až příliš často, tak jsou tyhle domy vlastně malými pevnostmi. Horní pokoj má otvor ve středu podlahy, takže tu bylo možné zespodu útočícího Turčína celkem snadno dekapitovat. Kolem stěn jsou rozestavěny lavice, nad nimi krásná okna, mířící do všech čtyřech světových stran. Nádhera. Škoda, že se mi rodinný pokoj s takovým výhledem zatím vyprojektovat nepodařilo.
Domy, které tyto pochyby nevyvolávají. Mám radost, že jich poslední dobou výrazně přibývá.
Zombie na zahradě
Pojďme si ještě povědět něco o chybách či chybičkách, které jsou spojeny se spaním v domě. Každá dispozice rodinného bydlení by měla mít svou denní a noční část, které by měly být oddělené. Rušení spánku je jistě nepříjemnost velmi zásadní. U domu v patrovém provedení se spaní ocitá většinou nahoře, v podkroví, a je tedy od denního provozu v domě přirozeně odděleno schodištěm. Dnes stále populárnější přízemní „bungalovy“ mají svou dispozici rozloženou na jediné úrovni, což klade na chytře vymyšlený provoz v domě z tohoto hlediska často podstatně větší nároky. Neuzavřeme-li jeho noční, nejsoukromější část v nějakém křídle, odděleném dveřmi, budeme toho časem nejspíš litovat.
À propos – spaní v přízemí, dnes velmi často znamenající jen v několikacentimetrové výšce nad terénem okolní zahrady či domovního vjezdu, to může být rovněž pěkný problém. Ne každý se opravdu snese s tím, že je jaksi ve spánku tak bezprostředně (zdá se mu) vydán všanc: předtím žil v pátém patře na sídlišti Prosek a tam ho žádné obavy podobného druhu nejímaly. Jak teď má mladá paní usnout, když manžel odjel na obchodní misi do Dauhá a po zahradě, zdá se, někdo zrovna tiše chodí. Teď zase praskla nějaká větvička! Ta postava ke všemu slabě zeleně světélkuje... je to šílené, ale jasné: zombie! Tak přece existují! Jenže mimozemšťané přece světélkují také! Co to bylo? Tam vzadu u kůlny přeběhl nějaký stín... Myslíte si, vážení čtenáři, že to vaše manželky jednou nemůže podobně znepokojovat také? Možná bylo chybou nestavět patrový dům.
Duševní převrácenost
Nakonec už jen letmo pár chyb, větších i menších, které mohou rovněž bydlení hodně ztrpčit. Snad je to drobnost, ale někdy nás může velmi mrzet, nejsou-li dveře do místnosti, do které se otvírají, odsazeny od kolmé stěny alespoň 60 cm. Neumožní nám to sem postavit žádný nábytek, a tak jako by se jedna stěna místnosti skoro o metr zkrátila. Čím menší místnost, tím větší problém.
Strmé schodiště. To je chyba u novostavby neodpustitelná. Výška stupně přes 16,5 cm (při šířce 30 cm) je tikající bomba v domě. Čím budeme starší, tím méně se nám po strmých schodech bude chtít chodit. Zlatý výstup severní stěnou Eigeru! A jednou se přestěhujeme do pracovny dolů jen proto, že náš projektant kdysi dávno ušetřil dva nebo tři schodišťové stupně.
Poslední, zato kardinální chyba. Pramení z toho, že někdy nejsme schopni nahlédnout a přiznat sobě i druhým, že zatímco uvnitř domu je naše nejosobnější působiště, které máme právo, ba povinnost individualizovat podle svých potřeb a potřeb rodiny, vnější podoba domu je věc širších konsekvencí a následků, ať chceme nebo ne - je to věc veřejná. Mnoho lidí pak v jakési duševní převrácenosti zaměňuje vnitřek s vnějškem: uvnitř jim dům zařídí profesionál tak, že žijí v jakési černošedobílé čekárně u krematoria bez jakéhokoli prostředku individualizace, vně ovšem demonstrují svou nespoutanou libovůli a postaví si hrad s věží či bezohledný prosklený poklop na sýry, arogantně vyvyšujíce své privátní agónie na všeplatná dilemata architektonické tvorby. Jak smutné.
Příště: Venkovský, či městský? Má ještě smysl je rozlišovat?
