To, že chybovat je lidské, tvrdil kdysi už Cicero: errare humanum est. „Šak zme lidi, nézme stroje,“ dodávají k tomu naši milí Šlonzáci.
Jenže když jsem za léta své architektonické praxe, svého působení ve funkci městského architekta, v nejrůznějších poradních orgánech na radnicích či během svého externího redakčního angažmá v časopisech o rodinném bydlení prohlédl, posoudil či přímo navštívil stovky rodinných sídel, musím říci, že některé chyby, které v domech bývají dosti časté, někdy vnucují komentář i velmi podstatně peprnější. Je za tím hrozně cítit nedbalost a nezájem projektanta i stavebníka, malá pečlivost a nekompetence. „Když on nám pan projektant říkal, že to tak musí být, že to jinak nejde, že to tak vyšlo, ať to bereme nebo necháme ležet, ale nic jiného se stejně vymyslet nedá a mají to tak všichni a zvykli si na to.“ Písňový text spolužáka L. T., který cituji v úvodu, tohle ilustruje naprosto dokonale, jeho litanie dále pokračuje: „Kdo to moh udělat, kdo to moh vyrobit, neměl to prodávat, měl to spíš vyhodit...“
V krásných, architektonicky zvládnutých domech jako jsou tyhle tři, chyb, na které by si jejich obyvatelé museli dlouho přivykat asi moc nenajdeme (Slapy, Svitavy a Mníšek p. Brdy).
Zvyknout se dá na všechno
Lidé si opravdu časem zvyknou na všechno. Průchozí dětský pokoj, kde spí dospívající dcera, nebo WC tak malé, že se v něm lze jaksepatří usalašit jen za předpokladu otevřených dveří do chodby, se nepozorovatelně stane řádem a intimním rituálem jejich životů do té míry, že postupně už ani takovéhle stavitelské lapsy nevnímají příliš (pokud vůbec) úkorně. Slyšel jsem jednou vyprávět i bývalého osvětimského vězně, který v té hrůze prožil skoro čtyři roky. Říkal, že si nakonec přivykl. Myslím ale, že malá procházka rodinným domem s varováním před nejčastějšími chybami nemůže být na škodu ani moudrým, bystrým a vnímavým čtenářům našeho časopisu.
Infobox
„Kdo si sám nepostavil dům, neví, čeho všeho se lidé mohou na domě dočkat. Jeden si zapomene udělat schody a musí lézt do domu po žebříku. Někdo si udělá krátké světnice a musí při spaní vystrkovat nohy z okna ven, jinak by se nevešel. Někdo zase má děravou střechu a teče mu dovnitř, jinému, představte si, naroste na střeše tráva a neví, co s ní.“Ondřej Sekora, Kronika města Kocourkova
Korektně a nepřezdobeně
Začněme od vstupu, nepřehlédnutelným markantem každého domu. Dobrý vstup je především správně situovaný vstup. Proto do venkovské chalupy v Čechách, otočené štítem do ulice, nikdy nevstupejeme ze štítové strany. Stavitel totiž věděl, že by mu tohle řešení přineslo problém s dlouhou chodbou uvnitř, tak tedy umístil vstup někam doprostřed okapové strany domu. Princip zkracování chodeb je samozřejmě důležitý i dnes a vždy se vyplatí na tohle téma v souvislosti s polohou vchodu trochu popřemýšlet. Dobrý vstup je i krytý vstup, který počítá s tím, že než najdeme klíče, můžeme promoknout na otevřeném vzduchu (jak říkají Angličané) až na kost (jak říkají Češi).
Dobrý vstup je korektní a nepřezdobený.
A vedle dobrého vstupu prostě nemůže ústit okénko z WC, neznám nic úděsnějšího než zvuk splachování, který se do mých uší zařízne po zazvonění u dveří: musím se velmi krotit, abych v podobné situaci nevzal nohy na ramena. Teď mě napadá – dobrý vstup je také korektní a nepřezdobený, všelijaké ty roztomiloučké lucerničky, obloučky v bílých plastových vchodových dveřích, andílci k zulíbání, macešky či vřes v keramických ježcích, to vše o obyvatelích domu vypovídá víc, než by se zdálo. Se vstupem mám navíc spojenu jednu záhadu: všichni jej pořád budují pro dveře šířky 90 cm. Z následujícího zádveří či haly se ale dál do prostor domu v drtivé většině vstupuje jen dveřmi nanejvýš osmdesáticentimetrovými nebo ještě užšími. Ať přemýšlím, jak přemýšlím – smysl tu postrádám.
Pachová nálož
Zádveří je přechodovým modulem domu, jeho kesonovou komorou. V tomhle teplotním filtru se střetává venkovní a vnitřní temperatura a někdy, v Čechách bohužel dosti často, také klouby prstů domácích i hostů, kteří se zde svlékají ze svých kabátů či bund, a zraňují se o stěny či dveře skříní. Volně rozpažit tu není možné a z kabátu se tu dostanu jen pohyby povážlivě píďalkovitými.
Zádveří mnozí moji klienti odsouvají jako něco krajně nepodstatného, co zbytečně ohryzává prostředky z jejich hypotéky.
Vstupy do domu toho prozrazují opravdu hodně.
Co by mělo takové zádveří funkčně splňovat? Kromě poskytnutí dostatečného prostoru pro svlečení či oblečení vrchního ošacení alespoň troje dveře: ven, dále do domu a navíc ještě do nějaké komory (nejlépe s oknem) na ukládání obuvi. Neboť, tak už to v Čechách většinou chodí, právě tady se přezouváme. Uložíme-li tu boty jen v nějakém botníku, většinou navíc zcela nevětraném, nebo dokonce na jakousi volnou haldičku, pachová nálož, která tu nepřipravenou návštěvu často zasáhne, má jednoznačně charakter teroristického činu. Zádveří není průchozí skladiště, nýbrž vizitka našeho bydlení. Také je třeba pamatovat tu na nějakou stoličku na obouvání a pro jistotu i pokud možno velké zrcadlo: kdo by se rád nepotěšil při odchodu ještě na poslední chvíli svým společensky bezvadným a šikézním vzhledem, že? A to vše má pochopitelně své prostorové nároky.
Zádveří mnozí moji klienti odsouvají jako něco krajně nepodstatného, co zbytečně ohryzává prostředky z jejich hypotéky. Ale zmenšovat tuhle už tak malou místnůstku (řekl bych, že její výměra by neměla klesnout nikdy alespoň pod 6 m2) je chybou s velmi otravným výsledkem. Bývá dobré se přesvědčit, jestli váš favoritní katalogový dům s něčím podobným vůbec počítá...
Teta Petunie
Místnost zadního vstupu pak většina katalogových návrhů v rámci úspornosti svých řešení většinou nepředpokládá vůbec. Pračku najdeme v koupelně a elektrokotel či tepelné čerpadlo nacházejí své místo v místnůstce pod schody po vzoru bydlení Harryho Pottera u tety Petunie. Jenže je toho ještě moc, co je v domě třeba někam uložit. Platí sice jasná úměra, že člověk má doma jen právě tolik „majetku“ (rozvernější lidé říkají „krámů“), kolik se mu jich tam vejde, na kolik má dimenzované úložné prostory, jsou však věci, které prostě doma mít musíte, má-li domácnost fungovat.
Špinavé prádlo, ideálně už roztříděné do několika kontejnerů (barevné, bílé, bílé ložní, pracovní apod., mám to pod laskavým dohledem manželky za ta léta natrénováno, spletu se už jen dosti zřídka), úklidové prostředky, domácí chemie, koště, kbelík, druhý kbelík, lavor, druhý lavor, vysavač, kontejnery na separovaný sběr (minimálně tři, papír, plasty, hliník), pračka, sušička, výlevka, mrazák a věškerá technologie (plynový či elektrický kotel, bojler, tepelné čerpadlo, rekuperační jednotka, expanzní nádoba atd.), dále třeba příruční sada nářadí, pracovní oblečení a obutí na zahradu, nu, je toho fakt dost, co musíme doma prostě někam uložit.
Neznám nic úděsnějšího než zvuk splachování, který se do mých uší zařízne po zazvonění u dveří.
Jistým osvědčeným bonusem v téhle místnosti může být i záchodová mísa někde v koutě. Vedou sem totiž dveře ze zahrady, když tam pracuji a přepadne mne nutkání, nemusím se zouvat. (Navíc má tahle místnost dobrých 18 m², takže tu na „trůnu“ člověk může zažít i pocit jisté velkoleposti. Saddám Husajn měl prý sice ve svém tikrítském Vodním paláci záchod třicetimetrový, ale i tak). Myslím, že tuhle místnost pokládají za zbytnou nejvíce lidé, kteří třeba nikdy v rodinném domku nebydleli, vyrůstali a žili v panelovém bytě nebo v činžáku na Vinohradské a žádný zadní vstup neměli. Vynechat ji však bývá chybou vskutku frapantní, je to něco, co může naši radost z nového bydlení opravdu zhatit.
Centrum křižovatky
Věnujme se dnes ještě hale, která bývá jakýmsi komunikačním centrem celého domu, a to ve smyslu horizontálním i vertikálním. Znamená to většinou schodiště, hodně dveří, které ruší pobytovou pohodu, polohu někde ve středu dispozice a z toho plynoucí potíže s denním osvětlením či dokonce výhledem do zahrady či na ulici. Proto se na rozdíl od klasické anglické haly, která slouží k bydlení i stolování, hlavní obytná funkce v domě přesouvá takřka výhradně do obývacího (někdo říká rodinného) pokoje. Jako jisté reziduum „staré dobré Anglie“ někdy v hale zahlédneme krb či krbová kamna, většinou se v nich však nikdy netopí. Znám málo tak tristních artefaktů, jakým je opuštěný krb. Okamžitě mi naskočí Mácha: „Zbortěné harfy tón, mrtvé milenky cit...“ Ale kdopak rád sedává v centru křižovatky? Do haly ústí dveře ze zádveří, ze zadního vstupu, z WC, z pracovny, z hlavního obytného pokoje s kuchyní a jídelnou, někdy i ze sklepa, z garáže či dílny a samozřejmě schodiště z ložnicové části domu – uprostřed toho posezení u krbu připomíná krásnou sochu nahé ženy, obklíčenou v kruhovém objezdu: sotva ji zahlédnete. V hale má člověk zkrátka pocit, že mu tu táhne na záda, i když mu tu na záda netáhne.
Příště postoupíme dál do domu.
