Hned na začátku bychom se měli dohodnout na předpokladu, že má smysl při plánování formy budoucího domu rozhlížet se kolem a dům vztahovat k okolí, místu jeho dlouhé budoucí existence, k duchu a charakteru prostředí, ke geniu loci. Už jsme si o něm kdysi povídali a je to právě on, který způsobuje, že někdy i dobrý dům nedostane šanci vrůst do prostředí, ve kterém byl postaven, zůstává tu cizí a i laik vidí, jak tady poněkud hloupě či nadutě „trčí“.
„Bylo
„Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka, plná růží, fial, rezedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny... Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlaštovic.“ Božena Němcová, Babička
Smazáno, zatemněno
Po čtyřicetiletém „stírání rozdílů“ mezi „rozvinutým“ městem a „zaostalým“ venkovem v komunistické režii a následném podnikatelsko barokním pomatení smyslů se opravdu lecjaký rozdíl smazal a zatemnil. Není možné nevidět, že podstata nároků na bydlení v rodinném domě ve městě a na vsi se neustále sbližuje a sjednocuje. Dnes už to ani na vsi za každými vraty nekdáká, nekváká, nekvoká, nebučí, nebečí, nemečí, ba ani nechrochtá jako dříve. Sem tam zaštěká pes, ale to ve městě také a někdy mnohem častěji. Možná, že budoucí generace architektů i stavebníků budou už pokládat rozdílnost formy venkovského a městského domu za zcela přežilé klišé, anachronismus, nepodepřený žádnou obhajitelnou argumentací. Pro mě však sám fakt, že postavím-li na návsi jihočeské vesnice funkcionalistickou krychli, porušil jsem nejen slušné mravy (neboť jsem dal všem ostatním arogantně najevo, že na ně kašlu), ale i rozplakal genia loci (neboť tomu jsem dal najevo, že něco tak efemérního jako jeho maličkost není hodné zřetele), je argumentem úderným jak buchar z ČKD.
Novostavba na vesnici, která respektuje genia loci. Stavba má přesnou míru pokory ke svému prostředí, ale s tím „venkovanstvím“ to nepřehání. Žádná polovalba, přesahy, dělená okna... Tleskám.
Jakobyrepliky
Avšak také druhý extrém, totiž stavět na vsi repliky i jakobyrepliky původních chalup, je nesmyslný. Občas se rozesmutním nad novou „chalupou“ se sedlovou střechou s mohutnými přesahy ve štítě i u okapu, sklonem střechy 35°, nadezdívkou pod pozednicí dva a půl metru, půdorysem blízkým čtverci o šířce 11 metrů a malými okny svislých formátů, důsledně členěnými alespoň na šest tabulek vloženými meziskelními mřížkami. Tohle pustí každý stavební úřad (vždyť to má přece sedlovou střechu, že), jenže dům potom spíše než venkovskou chalupu připomíná rozpláclou ropuchu.
„...Jedno
„...Jedno z nejzajímavějších Loosových děl vůbec. Ukrývá velkoryse koncipovaný byt v několika úrovních, tzv. Raumplan s centrální halou. Na střeše terasa.“ Zdeněk Lukeš, Pražské vily
Pokud je ale za vsí na kopci třeba zřícenina hradu, mluví do povolování také památkáři. Právě oni sní své sny o vesničkách s domky ladovského typu, od toho tu koneckonců jsou. Jenže klient taková okénka nechce, a když ano, tak jenom ve štítě. Také z metrového přesahu střechy nad zákropem není nijak nadšený. Většinou pak naši při s úředníky z NPÚ prohrajeme, žádná diskuse se zhusta vůbec nepřipouští a už samotný fakt, že byste se s nimi chtěli sejít a podebatovat je pokládán za drzost. (Někdy to až připomíná Pátou horu, román Paula Coelha: „Kdokoli by na tu Horu vystoupil, toho nebesa sežehnou. Bohové nemají rádi vetřelce.“) Mám ale o to větší radost, když potom emancipovaný stavební úřad dá za pravdu nám. Jako tuhle ten v Sušici: „Ač byl zpracovatelem projektu navržen tradiční vzhled RD (obdélníkový půdorys, přízemní stavba s podkrovím a sedlovou střechou), uplatnil jen ve velmi malé míře jeden méně vhodný prvek, a to právě tvar oken. Jedná se o soudobé řešení formátu oken, které nejen ve vztahu k samotné stavbě, ale i ve vztahu k dotčenému území nebude mít negativní vliv na okolní zástavbu. Tak jako nepůvodní, nehistorická „francouzská okna“ či velkoplošná okna bez členění jsou z památkového hlediska v současné době již akceptovatelná, tak i okenní výplně obdélné na šířku se mohou v budoucnosti stát vhodným prvkem novodobé moderní architektury... Stavební záměr je s ohledem na urbanistické a hmotové řešení možný.“ Nádhera! A pak že pokrok neexistuje!
Ale pojďme honem k oněm rozdílům venkovského a městského domu, jsem sám zvědav, kolik jich najdeme.
1. Rozmanitost forem
Na začátku musím zmínit výraznější tendenci k rozmanitosti forem u městského domu. Satelit vedle (velkého) města, toť přímo ideální platforma pro tvarový experiment. Domovní formy, které by na vsi vyvolaly poprask (jak pořád ještě doufám), se v městském vzduchu integrují podstatně úspěšněji. Vesnice je konzervativnější než město už ze své podstaty, kterou je hospodaření na půdě. To má svůj smysl pro celý národ: ve městě padají trůny, propukají revoluce a demonstrace za zrovnoprávnění čehokoli s čímkoli, venkov ale musí město zásobovat potravinami a poskytovat národu něco, čemu se hezky česky říká sicflajš. Klid. Bezpečí.
2. Vertikalita
Rodinný dům ve městě výrazně tenduje k vertikalitě své formy. Historicky to lze odvodit od stísněnosti pozemků uvnitř hradeb. I když stavební zákon definuje rodinný dům bez ohledu na to, kde stojí (jedno suterénní, dvě nadzemní podlaží a podkroví), jen velmi málo sedláků si kdysi svůj dům postavilo tak, aby se domů museli dostávat po schodech (říká se tomu selský rozum). Ve městě byly schody vždy nepoměrně častější.
3. Sedlová střecha
Na vesnici patří střecha sedlová, u nás většinou se sklonem 38-44°, ukončená štítem, někdy s nevelkou polovalbou. Na doplňkových stavbách sem tam i střecha pultová. Ocitne-li se tahle střecha na hlavní stavbě rodinného bydlení, mělo by to být ve městě. Město potřebuje i snad všechny jiné střešní formy: střechu valbovou, stanovou a ovšem plochou, v poslední době se tu uplatňuje i střecha sedlová, většinou ale o podstatně menším sklonu (25-30°).
4. Čtverec a obdélník
Pokud jde o základní půdorysný tvar, k městské vile patří spíše půdorys čtvercový, zatímco venkovská chalupa přímo prosí o půdorys obdélný, často i dosti protáhlý. Vilový kubus na vesnici nepatří, tím méně do její návesní části, kde často představuje vpravdě zločin proti lidskosti.
5. Balkón a lodžie
Balkon a lodžie na vesnici nepatří vůbec, do města jen podmíněně. Je přece nekonečně příjemnější relaxovat v úrovni zahrady než na sluncem rozpáleném balkoně. Vystaven na odiv celému světu si tu člověk občas připadá jak příliš snadná kořist pro supy. Balkón i lodžie patří k bytovému domu, k činžáku, kde nahrazuje (nedokonale) možnost relaxovat na zahradě.
6. Město inspiruje vesnici
Městská forma rodinného domu inspiruje vesnici daleko častěji, než je tomu naopak. Samozřejmě, vesnické prvky se objevují i v četných realizacích v satelitních částech měst, takřka vždy však jde spíše o víceméně čtvercové vily, odekorované přesahy střech (spousta lidí si mylně myslí, že k české vesnici metrové přesahy do všech stran patří) nebo třeba polovalbou, děleným oknem apod.
7. Skupinová forma
Pro město je také mnohem typičtější užívání skupinových forem zástavby (řadová, atriová či terasová), na vesnici (nepočítáme-li historickou formu moravského venkova s domy otočenými do ulice okapovou stranou) něco takového (snad kromě ojedinělých pokusů v režii někdejších JZD) potkáme jen velmi zřídka. Myslím, že třeba terasový dům bych kamkoli na vesnici ani projektovat nechtěl, nevěděl bych si rady.
8. Zahraniční inspirace
Město lépe absorbuje zahraniční inspirace, snahy o nové formy i osobní excesy jednotlivých stavebníků. Vesnici, která představuje přece pořád jakýsi podstavec národní existence, se tyhle „kosti“ mnohem častěji „vzpříčí v krku.“
Skupinové domy (a zvláště ty terasové) jsou typicky městského charakteru. Na vsi si něco podobného představit nedovedu.
Krajní neurčitost
Většina rodinných domů dnes vzniká v často rozlehlých obytných satelitech a okrajích větších či menších měst, nezřídka dokonce bez jakéhokoli vizuálního kontaktu s původní zástavbou, v poli kukuřice či něčeho podobného. Tyto lokality bych označil jako krajně neurčité, tedy takové, které si svého genia loci teprve vytvářejí. Nelze tu, myšleno obrazně, dýchat vzduch ani městský, ani jednoznačně vesnický. Univerzální rodinný dům tu má přímo živnou půdu. Proč ne? Všude jinde se však řiďme přáními duchů původních. Pořád to smysl má.
Příště: K čemu je nám sklep
