Jaký rozdíl proti druhé polovině 20. století s oním dohnat a předehnat! Opravdový kolaps modernismu po všech stránkách. Kam se podělo všeobecně sdílené přesvědčení, že jednou budeme dál? Takhle nějak muselo vypadat myšlení Římanů na konci 4. století: dávno nefungoval ani Limes Romanus a o nějaké územní expanzi už dlouho nemohlo být řeči. Rozvoj nahradilo udržování (a ovšem také zadržování).
Omezit spotřebu
Dnes už tohle dávno nejsou jen pojmy ze slovníku nějakých alternativních blouznivců, nýbrž se hojně usídlily ve volebních projevech politiků, jejich tiskových konferencích, preambulích zákonů i vládních programech. Jedním z produktů dnešního myšlení je i pojem udržitelný rozvoj, respektive udržitelný dům. (Stavební zákon platný ještě před nedávnem brzy po svém vzniku přestal operovat s pojmem trvale udržitelný rozvoj a spokojil se pouze s udržitelným rozvojem.)
Sám pojem udržitelný rozvoj předpokládá, že se vzdáme části své spotřeby ve prospěch budoucích generací, jak to praktikoval Muammar Kaddáfí neblahé paměti omezováním těžby ropy v Libyi nebo Angela Merkelová dovozem českého písku, kamene, dřeva a kaolinu. U rodinného domku to zatím podle skvěle rozjetých návodů dřevařské lobby znamená, že si postavíme dřevostavbu, nikoli cihelný dům. V takovém domě doplněném o klimatizační jednotku, rekuperaci, tepelné čerpadlo a fotovoltaiku se pak budeme cítit velmi trendy. Chtěl bych se dnes na tuhle praxi trochu podívat, ale na začátek dovol, milý čtenáři, pár slov o krizi s koňským trusem z roku 1894. Čerpám z článku Stephena Davise publikovaného v měsíčníku Laissez Faire: ukazuje, jak málo umíme předvídat budoucnost, a naše sebezáchovné činy se s odstupem mohou jevit až komicky a pošetile.
Koňská krize
Před koncem předminulého století žilo v New Yorku na sto tisíc koní, kteří denně vyprodukovali přes milion kilogramů trusu. Všude spousty much a rozježděných exkrementů, a to přes obrovskou snahu městské správy tu tisícovku nevábných tun někam uklidit a zpracovat. V roce 1898 se v New Yorku poprvé sešla mezinárodní konference urbanistického plánování, ale skončila už po třech dnech místo předpokládaných deseti: žádný z delegátů nedokázal nalézt řešení rostoucí krize městských koní. Čím více se města zvětšovala a bohatla, tím více koní v nich muselo fungovat. Čím více koní, tím více trusu. Stáje pro koně zabíraly čím dál větší část cenných městských ploch, čím dál více zemědělských pozemků v okolí měst neprodukovalo potraviny, ale seno pro koně. To se do města dostávalo – jak jinak – pomocí koňských povozů. Zdálo se, že městská civilizace je odsouzena k stagnaci a zániku. Pánové jako Gottlieb Daimler či Henry Ford pak celou situaci vyřešili během několika krátkých let.
Takových situací lidstvo zažilo mnoho, od paleolitu dodnes. Nedostatek kvalitního pazourku před 7 000 lety generoval vznik a rozvoj metalurgie. Před půlstoletím jsme velmi úzkostlivě šetřili mědí, abychom ji mohli používat pro výrobu telefonních kabelů. Optické kabely vše změnily. Ještě před sto čtyřiceti léty ropa na pozemku leckde v Texasu jen kazila jeho hodnotu. Dobytek chřadl, obilí tu moc pěstovat nešlo a smrad byl ukrutný. Co se stalo v závěru 19. století, víme všichni. Miloš Zeman rok před listopadovou revolucí v T-magazínu napsal, že se naše ekonomika bude rozvíjet kolem „kondenzačních jader“ slušovického typu. Naštěstí se tak nestalo.
Chcete číst dál?
- jaké jsou cesty do budoucnosti
- nadějí je svobodné lidské myšlení
- přitažlivost dřevostaveb je relativní
- co znamená vizuální udržitelnost