Na konci 16. století převládl pozvolna se prosazující styl barokní, jehož zásady byly uplatňovány až do konce 18. století. I zde je patrná inspirace antikou a renesancí, důležité je i řešení prostoru, ale určujícími rysy tohoto stylu jsou výstavnost, vysoká zdobnost, evokující bohatství, předimenzovanost proporcí, dramatičnost výjevů, kontrast a dokonalá perspektiva. A to nejen ve výtvarném umění, ale samozřejmě i 
v architektuře. Autoři staveb upustili od symetrie a propůjčili budovám rozevlátost, zaoblené tvary, kupole. Jako skutečnou ozdobu dodnes často vnímáme do prostoru citlivě zasazená reprezentativní schodiště s antickými prvky.
Po baroku přichází pozvolna v 17. století klasicismus, na počátku nazývaný barokní klasicismus, který do baroka pouze přidával prvky klasicistní, aby tak reagoval na přílišnou zdobnost baroka. Tento směr je však stále ještě řazen k baroknímu stylu. Po tomto období následuje rokoko, nejde však o pokračování naznačeného umírněnějšího klasicistního směru, pokud jde o zdobnost a barevnost, je rokoko silně orientováno na vizuální vjemy. V tomto období došlo v architektuře k uvolnění forem, pozitivní byla nová snaha začlenit stavby do prostředí, v němž se nacházely. Rokokový styl, pouze jako určité pokračování baroka nemělo dlouhého trvání.
Již na konci 18. století ovládl vývoj zcela klasicismus, v době napoleonských válek nazývaný empír, silně inspirovaný antikou a egyptskou architekturou. Pro klasicistní architekturu jsou charakteristické trojúhelníkové štíty, čisté přímé linie, sloupoví. Sakrální stavby jsou na ústupu, častěji vznikají úřady, nemocnice, divadla, budovy obklopují rozsáhlé pravidelné francouzské parky s vodotrysky a keři a stromy sestříhanými do různých výjevů.
Druhou polovinu 19. století po klasicismu, který svázal společnost mnoha přísnými pravidly, nahradil historismus, již podle názvu návrat k minulosti, ale pouze formou. Zcela moderně se naopak otevřel novým materiálům i technologickým postupům. Pro konec století je charakteristické mísení stylů.
Směs stylů neznamená chaos
Je přirozené, že architektura 20. století, vzešlá z tohoto vývoje, nemá již jednotný styl. Opatrně zpočátku zkouší navázat na předchozí období silně dekorativní secesí, plnou florálních motivů, ta však nemá dlouhého trvání. Následný kubismus, charakterizovaný 
geometrickými tvary, se v architektuře vlastně vůbec neprosadil, světovou výjimkou jsou díla českých architektů, především Josefa Gočára, Josefa Chochola nebo Emila Králíčka, ale i několika dalších. Kubistické domy, které navrhli, můžeme obdivovat ve větší míře v Praze, ojediněle pak i na dalších místech u nás. Po kubismu nastupuje k historismu oportunistická moderna, původní svébytný směr, prostý zdobnosti a monumentality, který je vlastně branou k čistému a dokonalému funkcionalismu, upřednostňujícímu výhradně formu na úkor vzhledu. Ten je sice potlačen, domy tohoto směru jsou velmi strohé až neosobní, ovšem díky jednoduchým liniím harmonické a elegantní, a možná i proto pak mohl funkcionalismus v architektuře vládnout bezmála půl století. Ovšem nejen proto, poválečné rozdělení nás přiřadilo do sféry vlivu tehdejšího Sovětského svazu. v architektuře se tedy zákonitě projevil socialistický realismus, striktně funkčním produktem byla i panelová sídliště, velké továrny a další průmyslové stavby. Kvalitních staveb bylo pomálu.
Díky rozrůzněnosti stylů je ale možná právě proto architektura 20. století velmi zajímavá. Předností byla od prvopočátku možnost využití široké škály materiálů – jak tradičních – dřeva, kamene, betonu, cihel, tak i novějších – oceli a skla, ve druhé polovině století pak i plastů. Dnešek inklinuje k nekomplikované struktuře, stále je patrný funkcionalismus či postmoderna, ovšem prosazuje se i takzvaná organická architektura – oblé a nepravidelné tvary je možné navrhovat a realizovat díky lehkým průsvitným materiálům, které se nejen dobře tvarují, ale i dobarvují, je možné u nich vnitřně měnit strukturu a podobně.
-Dana D. Daňková-
Foto: www.profimedia.cz