Pozdně kvetoucí astry si najdou své místo takřka v každé zahradě; můžeme je pěstovat jako solitéry, ve smíšeném trvalkovém záhonu nebo v keřové výsadbě. Nižší druhy se hodí i na skalku a do truhlíků. Důležité je, abychom je vysadili na slunné stanoviště, kam nefouká vítr. Ve stínu špatně prospívají a napadají je houbovité choroby. Zemina by přitom měla být neustále mírně vlhká. Vláhu je třeba astrám dodat zvláště teď, na konci léta, kdy začínají nakvétat.
Z pozdně kvetoucích druhů se u nás těší oblibě zejména astra novoanglická (Aster novae-angliae) a astra novobelgická (Aster novae-belgiae). Obě dorůstají impozantní výšky 120 až 160 cm a rozrůstají se v bohatě kvetoucí trsy. Vzhledem ke svému většímu vzrůstu potřebují dostatek živin, a tak bychom je měli během vegetace přihnojovat kompostem. Abychom dosáhli pěkného tvaru, musíme je včas vyvazovat, aby nepoléhaly.
Naopak pouhých 25 cm výšky dorůstá Aster dumosus, která se nejčastěji uplatňuje na okrajích záhonů nebo na skalkách. Vyhovuje jí vápenatá půda a nevyžaduje tolik živin jako její ztepilé příbuzné.
Ačkoli jsou astry plně mrazuvzdorné, prokážeme jim dobrou službu, když jim kořeny na zimu přikryjeme mulčem nebo chvojím. Starší trsy časně zjara zmladíme jejich rozdělením; v květnu je pak dobré výhony seříznout zhruba o třetinu, čímž se rozvětví a zpevní.