Impozantní bedla vysoká patří k našim nejoblíbenějším jedlým houbám. Obalované řízky z jejích klobouků jsou pověstnou lahůdkou. A ačkoliv mezi houbaři panují spíš obavy, aby bedla vysoká nebyla zaměněna se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou, nebezpečí se skrývá mnohem blíž, přímo v rodině bedel. I tam lze nalézt nejedlé, nebo dokonce jedovaté příbuzné. Jak je mezi sebou odlišit?
Poznávací znaky bedly vysoké
Bedla vysoká dělá čest svému jménu – její noha může měřit až 35 cm. V horní části nohy neboli třeně se nachází mohutný dvojitý prsten, kterým se dá po třeni volně posunovat. Na rozdíl od muchomůrky zelené bedla nevyrůstá z pochvy. Má světle hnědý klobouk s tmavším hrbolem uprostřed, posetý hrubšími, odstávajícími hnědými šupinami. Mladé bedly mají klobouk ve tvaru vejce, který se postupně rozevírá do tvaru zvonu a v dospělosti se rozprostře a je také pořádně velký – může mít průměr až 25 cm. Naspodu klobouku jsou husté, vysoké lupeny, nejprve bílé, později nahnědlé. Lupeny nemají po celé délce stejnou výšku, ale uprostřed jsou vyšší, tzv. břichaté. Dobrým poznávacím znamením bedly vysoké je, že při otlaku nebo naříznutí nemění barvu. Najdete ji nejčastěji v jehličnatých nebo listnatých lesích, ale i v křovinách nebo na loukách, často v celých skupinách.
Bedla zahradní roste v trsech na zahradě.
Nejedlé příbuzné máme před nosem
S bedlou vysokou se dá zaměnit jedovatá bedla zahradní. Ta se od vysoké liší tím, že je poměrně mohutná, na klobouku má mezi šupinami hluboké praskliny a na řezu nebo při otlaku se barví do červena nebo červenohněda. A co je nejdůležitější, má ráda hnojenou půdu, takže roste na zahradách, kompostech, záhonech nebo i ve skleníku. Na těchto místech bedly proto nikdy nesbírejte, hrozí riziko zvracení, průjmu a rychlé dehydratace organismu.
V listnatých i jehličnatých lesích můžete ovšem narazit i na bedlu červenající. Ta byla dlouho považovaná za jedlou a chutnou houbu, ovšem po řadě případů alergických reakcí po konzumaci této houby už se její sběr nedoporučuje. Od bedly vysoké se dá snadno rozeznat tím, že je jednak menší, ale hlavně při řezu nebo otlaku mění barvu do žlutooranžova až hnědočervena. Při otlaku nebo řezu se barví i bedla šedohnědá, která se vyznačuje hrubě vláknitými šupinami na povrchu klobouku. Ani tato bedla není vhodná ke konzumaci, neboť může způsobovat nepříjemné alergické reakce.
Bedly sbírejte jen v lese
Obecně tedy platí, že na bedly bychom se měli vypravit pouze do lesa, a neměli bychom podléhat pokušení nasbírat si je na záhonku. Dobrým poznávacím znamením je i chování dužiny při otlaku nebo řezu – jakmile se začne barvit, tak nebrat. Bedla vysoká, ta, kterou chceme skutečně sbírat, totiž barvu dužiny při řezu ani otlaku nemění.
Zdroje: blesk.cz/bedlavysoká, blesk.cz/bedlazahradní, houby.naturatlas.cz
