Za nejsilnější alergen je z travin považován bojínek luční (Phleum pratense). Ten je hojně rozšířen na loukách a mezích od nížin až do podhorských oblastí a kvete celé léto, takže před ním není téměř úniku. Vyhovuje mu spíš vlhčí půda. Poznáme ho podle kompaktního válcovitého klásku šedozelené barvy, který je na omak o něco drsnější než klásek velmi podobné psárky luční a brání se, když ho chcete stáhnout ze stébla prsty.
Květenství psárky naproti tomu stáhnete lehce. Psárka luční (Alopecurus pratensis) navíc kvete jen do konce července, zatímco bojínek na loukách "straší" ještě celý srpen. Psárka se řadí ke středně silným alergenům a kvůli vyšším nárokům na vlhkost a živiny v půdě je v přírodě rozšířena o něco méně. Protože jde ale o významnou pícninu, bývá vysazována i uměle.
Zato lipnice luční (Poa pratensis) je všude plno. Tato vytrvalá a přizpůsobivá rostlina se spokojí se sušší půdou a je schopna růst ve všech polohách do 2000 m. Přežila dokonce i na Antarktidě. Na výběžkatém stvolu se tvoří malé ochmýřené obilky, které často po vypadnutí zůstávají viset ve spleti dlouhých vláken vypadaných ze spodní části plev. Lipnice rovněž podobně jako psárka odkvétá už začátkem srpna a patří ke středně silným alergenům.
Alergické reakce mohou vyvolat i pyly jiných travin, byť jsou méně časté; do galerie jsme zařadili také srhu laločnatou (srhu říznačku), kostřavu luční a tomku vonnou. Odborníci přitom upozorňují, že horší než kvetoucí tráva je pro alergiky tráva posečená. Pylová zrna po pokosení rychle dozrávají a uvolňují se i alergeny z jiných částí rostlin. Důležité je také nenechávat seno zvlhnout, aby se v něm netvořily plísně. Jestliže pokosenou trávu nesušíme pro krmení zvířat, měli bychom ji hned kompostovat nebo odvézt.