Brslenů najdeme v přírodě na 200 druhů, některé z nich jsou stálezelené, některé se pěstují jako nízké plazivé dřeviny. U nás původní brslen evropský (Euonymus europaeus) roste jako opadavý keř nebo nízký strom a do okrasných zahrad a parků se prosadil díky svému podzimnímu půvabu. Daří se mu ve vlhčích, ale nikoli podmáčených půdách s mírně zásaditou reakcí. Ke zdárnému růstu potřebuje dostatek slunce, snese pouze lehké přistínění. Proto ho v přírodě vídáme na osluněných stráních a na okrajích listnatých lesů, kam stín tolik nedopadá.
V květnu se na brslenu objevují nazelenalé květy, které příliš nezaujmou ani vzhledem, natož vůní, jež může být až nepříjemná. Pravý čas brslenu přichází až na podzim, kdy se obsype tobolkami svěží růžové barvy. Když puknou, objeví se semena obalená oranžovou dužinou. Na větvích plody zůstávají dlouho do zimy a stávají se potravou přezimujících ptáků, zejména kosů a červenek.
Větve s plody se mohou také nařezat do vázy a fungovat jako působivá podzimní dekorace. Pokud však máte doma malé děti, nebude to dobrý nápad, protože všechny části brslenu včetně plodů obsahují jedovatý glykosid evonymin. Otrava se projevuje křečemi, zvracením a krvavým průjmem, přičemž může dojít až k selhání krevního oběhu a smrti. Za smrtelnou dávku pro dospělého člověka se považuje 30 tobolek, to se ovšem může lišit podle síly organismu a včasného lékařského zásahu.
Dřevo brslenu evropského se dřív používalo v řezbářství, není ale příliš trvanlivé, a tak se z něj vyráběly spíš menší předměty, například vřetena. Odvar z plodů se uplatnil jako žluté barvivo, vzhledem k jeho jedovatosti s ním ale není radno experimentovat.