Sáro, prý jste vyrůstala na velkém sídlišti. Vyznala jste se tam vůbec?

Bydleli jsme v takovém malém paneláku, kterých tam bylo rozeseto jako hub, a všechny byty naprosto zaměnitelné. Nejspíš tenkrát existoval jeden jediný stavební projekt a podle něj se jelo. Pokojíčky, kuchyně, koupelny, ložnice, záchody a dokonce nábytek byly tenkrát navlas stejné. Jako dítěti mi to ale bylo úplně fuk, beztak jsme pořád jako děti lítali všichni venku a mé dětství se vyřádilo na sídlišti.

Měla jste svůj pokojíček?

Pokojíček jsem sdílela se svými dvěma sestrami, tenkrát mi připadal obrovský. Ostatně jsme se tam vlezly i s postelemi, velkým stolem, skříněmi, knihovnou, s hračkami a s pro mě dodnes nepochopitelným peřiňákem.

Čím vám "voní" domov z dětství a z mládí?

Vanilkovou vůní panenek, pořád jsem k nim čenichala. A vůní obilí u babičky na půdě. A malinovou vůní, když naši doma zavařovali, žasnu, jak to v tom bytě dokázali. A ještě mi domov voní mandlem, kam jsem s maminkou chodívala žehlit záclony a cíchy.

Vadí vám stěhování?

Nejhorší bývalo každoroční stěhování z vysokoškolských kolejí. Těch ranců a já stále řešila, kam s nimi? Pokaždé jsem byla nešťastná z toho, kolik krámů během roku dokážu nashromáždit. Pak jsem se stěhovala asi pětkrát a pokaždé to bylo snadnější a do "lepšího". Nemám ze stěhování hrůzu, beru to jako výjimečnou příležitost zbavit se věcí, které nepotřebuji. Všechny se nejdřív tváří, že se ještě můžou hodit, ale moje zkušenost praví, že jakmile si na ně nevzpomenete do měsíce, pryč s nimi.

ČTĚTE TAKÉ:

A dodržujete to?

Ano, po této ochranné lhůtě probírám knihy, oblečení, boty, papíry, nádobí, lampy, nábytek a s ohromnou lehkostí jim dávám sbohem. Tedy rozdávám nebo ponechám k rozebrání. Úplně nejlepší vynález jsou sběrné kontejnery, to je pravé řešení pro všechny nostalgické sběrače.

Zvykala jste si dlouho v Hlubočepech? Je tam totiž opravdu nádherně...

Jakmile jsme se sem nastěhovali, cítili jsme se tu jako doma. Ten kraj nám přirostl k srdci a jen z nezbytnosti jezdíme "do města". Dětičky to tu mají prochozené, proježděné, prolezlé. I zahradu máme samou skálu a krpál, takže jsou z nich kamzíci, kteří vyšplhají na všechno, co stoupá k nebi. Trochu jsem si naběhla, protože jak s nimi pořád vyrážím do kopců na několik hodin, abych je znavila, jsou natolik vytrénované, že je už nic nezlomí. Nějaké "mě bolí nožičky" jim chybí ve slovníku. Já vyrážím do Prokopského údolí na své pravidelné pochody vojenským krokem, nejlepší způsob, jak si zachovat duševní zdraví a fyzičku. Samozřejmě zde i fotím, byl by hřích ty krásné kulisy nevyužít.

U domečku máte i zahrádku. Stihla už jste letos něco zasadit?

Jsem zahradník-bohém. Zahrada by měla být divoká, jen nepatrně řízená. Ono by to vypadalo divně, kdybych si tady budovala záhonky a pravidelné chodníčky. Brrr! Nechci svazovat ani znásilňovat přírodu, tady ne. Tudíž u nás roste, co je tu domovem, a co sem patří. Máme záměrně zplaněné kouty, aby se měli kam schovat ještěrky, ježci a ptáci. Budujeme přírodní koupací jezírko, naše cestičky jsou klikaté a zahrada je na první pohled nepřehledná. Nečekejte ode mě, že budu bojovat s pampeliškou nebo sedmikráskou, vždyť jsou velmi krásné. Jediné, co "pěstujeme", je pažitka, medvědí česnek a nějaké bylinky. A od jara do podzimu tu kvetou keře, trvalky a stromy, je to nádhera, obzvlášť teď po té nekonečné zimě.

Potrpíte si na luxusní zařízení, nábytek praktický, či ten „s duší“?

Hlavně nechci zakopávat o věci, sloužit jim a ometat z nich donekonečna prach. Dům je plný dětí a ty ze všeho nejvíc potřebují prostor, a ne se vyhýbat nábytku a cenným kouskům, o které se můžou tak leda přizabít. Když něco doslouží nebo se to rozbije, hurá do Ikey. Takže u nás doma nenajdete žádné parádičky, dekorace, záclony a textilie. Z nostalgie máme akorát lampičku po babičce, starodávnou fotografii pradědečka, starý šicí stroj a secesní křesílka. A prvorepublikovou koženou pohovku, kterou používám na focení, protože je velmi fotogenická a půvabná. No a okna máme přes celou zeď a pohled z nich je teprve správná podívaná.

Jaké doplňky ve vašem domě nesmí chybět?

Obrázky dětí na zdech, případně rovnou jimi pomalované zdi. V tom je podporuji, protože dům má pak duši a nese v sobě stopy těch, kteří v něm žijí. A také květiny...

Baví vás uklízení? Kdo vám doma pomáhá?

Proč mě? Je to snad náš dům, tak uklízí každý, kdo v něm žije, a tak, jak může a umí. Péče o domácnost se přece týká všech, kteří ji obývají. Jednou týdně k nám dochází dáma umýt všechny podlahy, to je velká věc.

Zažili jste v domečku nějakou patálii nebo přírodní pohromu, či návštěvu „nevítaných“ hostů?

Vzhledem ke kvalitě mnoha řemeslníků jsme už měli čest s protékající střechou, páchnoucím odpadem a houpající se dřevěnou podlahou. Naštěstí k nám nezavítal žádný blesk při bouři ani zloději, nechci to ale zakřiknout.

Čemu se v současnosti nejvíce věnujete? Co vás naplňuje?

Dělám naplno vše, co mám ráda, a co mě těší. Užívám si dětičky, dokud jsou dětmi. A samozřejmě fotím. V červnu budu mít v Ženevě v Krisal Gallery výstavu, přes léto pak na zámku Plumlov, na podzim v Riu a příští rok v australském Melbourne. Focení mě stále moc baví.

Vizitka

  • Narodila se 14.4.1967 v Zábřehu na Moravě jako Šárka Směšná a vyrůstala v Litovli
  • Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze
  • Byla partnerkou slavného fotografa Jana Saudka
  • Od roku 1999 fotografuje (fotografie pro ABSOLUT VODKU „Absolut Sarah“ byla zařazena do umělecké sbírky Absolut, fotografie Pražské komorní filharmonie, portréty 12 českých osobností pro D.I.C. (Miloš Forman, Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Ivana Chýlková, Antonín Panenka atd.)
  • Se Samuelem Saudkem má děti Sáru, Samuela, Jana a Oskara