Bydlení celebrit: Vlastimil Harapes si potrpí na nábytek s duší

Tanečník, herec a choreograf Vlastimil Harapes (66) žije už přes čtyřicet let v Praze na Malé Straně, v domě ze 16. století, který obývali kdysi brusiči drahých kamenů.

Vlastimile, kde jste vyrůstal?

Vyrůstal jsem spolu s rodiči a třemi sestrami v Droužkovicíh u Chomutova v rodinném domečku. Tam jsem jako malý kluk řádil a ještě dnes si živě vybavuji, jak mě dostala jedna ze sester na starost. Jenže coby čtrnáctiletá slečna měla zcela jiné plány a mě osmiletého kluka přemluvila, abych zůstal doma. Naslibovala mi hory doly, zavřela mě na dvorku a běžela za svými kamarády. Když se vrátili rodiče, našli mě ubuleného a sestra potom schytala pořádný výprask. Mně jí bylo líto a brečel jsem s ní, ale i tak pak ještě „nandala“ mně. Tak takhle jsme si na té vesnici žili a dneska na to vzpomínám s úsměvem.

Vracíte se i dnes do míst svého dětství?

Z mých tří sester už žije jenom jedna, bydlí stále v Droužkovicích a já za ní občas jezdím na návštěvu. Nedávno jsem tam také natáčel pořad Neobyčejné životy a navštívili jsme s kamerou nejen okolí našeho domu, ale i školu, kde jsem toho hodně prožil.

Už od čtrnácti let se můžete považovat za Pražáka. Jak jste si v ruchu velkoměsta zvykal?

Studoval jsem tady taneční konzervatoř a vůbec jsem si jako kluk nedokázal představit, co to všechno vlastně obnáší. Balet má velmi přísná pravidla a zpočátku mi studium vůbec nešlo. Dokonce jsem měl z hlavního oboru, tedy z tance, na vysvědčení čtyřku. Časem si to ale sedlo, a ze čtyřky se stala trojka a konzervatoř jsem pak zakončil s vyznamenáním. Domů k rodičům jsem jezdil každých čtrnáct dnů a přiznávám, že se mi od nich do Prahy ani trochu nechtělo. Jak jsem ale dospíval, zvyknul jsem si a padesát let jsem Pražákem.

Vlastimil Harapes

Pamatujete si, kolikrát jste se v životě stěhoval?

Zase tak časté to nebylo. Nejdříve jsem bydlel na internátu, potom v podnájmu na Vinohradech a pak jsem se přestěhoval na Malou Stranu, kde žiji už dvaačtyřicet let.

DALŠÍ ROZHOVORY S CELEBRITAMI NAJDETE ZDE:

To na vás musí historie Malé Strany přímo dýchat. Vnímáte to?

Neustále a již od samého počátku vnímám, v jak krásné části města bydlím. Už když jsem ten dům ze 16. století kupoval, věděl jsem, že bude mít duši. Navíc po převratu Malá Strana krásně prokoukla, protože se historické budovy opravily a zkrášlily. Navíc do „práce“ do Národního divadla jsem to měl kousek jen přes řeku. Chodil jsem špacírem přes Karlův most, a i kdybych tudy šel ještě tisíckrát, nikdy mi ta procházka nezevšední.

Víte něco více o historii vašeho domu?

Postavili ho Italové, říká se mu malý dům Miseronský a žili v něm císařští dvorní brusiči drahých kamenů u dvora Rudolfa II. Známí jsou hlavně bratři z Milána, Ottavio Miseroni a Jan Ambrož Miseroni, syn Ottavia to pak ve dvorské kariéře dotáhl až na správce pražských hradních sbírek. Ovšem dopadl nevalně, byl totiž umučen švédskými vojáky a musel jim chtě nechtě vydat klíče od hradního pokladu.

Odpovídá historickému významu i vaše zařízení bytu, nebo si potrpíte spíše na praktičnost?

Z toho domu atmosféra přímo sálá, hlavní místnost má nádherné kamenné portály a železné dveře, což velmi obdivuji. Tomu všemu odpovídá i mé zařízení. Netvrdím, že jsem si oblíbil staré věci, ale třeba nábytek mám z 19. století. Cítím z něj tu duši.

Neměl jste někdy nečekanou a nevítanou „návštěvu“?

V Praze naštěstí ne, ale chalupu na Rakovnicku už mi vykradli osmkrát. Kalamitu jsem ale v domě na Malé Straně také zažil. Zrovna vyměňovali novou střešní krytinu, když přišla šílená vichřice a průtrž mračen. Provizorní střecha vichr neustála a voda protekla celým domem. Měl jsem namočené i knihy v knihovně. Tak to nebylo zrovna moc veselé...

Kde nejraději odpočíváte a kde se nejraději učíte texty?

V posteli odpočívám nejradši a texty se učím skoro všude. Klidně ve vlaku, v autobuse, doma a i v té posteli. Nemám k tomu určené nějaké zvláštní místo.

Jak jste na tom s vařením? Nedávno jste zvítězil ve VIP Prostřeno v televizi...

To je pravda! Nacvičil jsem si jedno menu a ono se mi vážně podařilo. Řekl bych, že se jednalo přesně o ten případ, kdy se uplatnilo motto: “Nejhorší sedlák má nejlepší brambory“. Co se ale týče mého vaření doma, tak vás asi zklamu. Já bych kuchyň vlastně ani mít nemusel. Mám přítelkyni Elišku, která skvěle vaří, a když je potřeba, navaří mi klidně i dopředu. Zatímco vaření mi nic neříká, strašně rád jím.

Máte doma nějakou terasu nebo zahrádku, kde budete „vítat“ jaro?

V Praze nemám ani terasu, ani zahradu, ale pro pobyt v přírodě využívám hojně chalupu. Jakmile se udělá pěkně, moc rád tam jezdím. Kolem chalupy je pořád co dělat, zahrada je totiž složená z konifer, které ošetřuji a redukuji, jelikož jinak narostou do strašných rozměrů. I v chalupě mám práce dost a v té souvislosti mě napadá staré francouzské přísloví o orlojích: „Udržovat orloj, vyhovět mladé ženě a opravit starý dům jsou práce, které nikdy nekončí.“

Vizitka

Vlastimil Harapes se narodil 24. července 1946 v Chomutově
Vystudoval Taneční konzervatoř v Praze a absolvoval stáž v taneční akademii A. Vaganové v Petrohradě
Po hostování na zahraničních scénách se vrátil v roce 1989 jako choreograf a šéf baletu Národního divadla
Zahrál si ve filmech Markéta Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Panna a netvor, Den pro mou lásku a Bolero
Každou středu moderuje Noční mikrofórum
Je čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád a se závodícími handicapovanými navštívil Jižní Koreu, Aljašku, Kanadu, Čínu a Japonsko
Hostuje v Divadle v Nymburku v představení Cesta kolem světa za 80 dní
V letech 1986 až 1992 byla jeho manželkou Hana Zagorová