Poloha a stavba

Staneme-li na Klárově s Mánesovým mostem za zády, zakloníme se a pohlédneme vzhůru, naskýtá se nám nezapomenutelný pohled. Vlevo panoráma Pražského hradu a vpravo se mezi stromy objevuje impozantní vila patřící českému státu. Pro stavbu tohoto domu si Karel Kramář vybral zajímavé místo, kde se rozkládaly původně tzv. Mariánské hradby a jejich součást tzv. Bašta XIX. Ty stály na západní části Letenského vrchu a návštěvníky dodnes okouzluje výhled, který je odtud na Staré Město, Vltavu, Malou Stranu a především Pražský hrad. Už tehdy se musel Karel Kramář dohodnout s magistrátem a hlavně s památkáři, jak by měla stavba vypadat, aby nenarušila architekturu tohoto prostředí. Směl tedy stavět jen do výšky prvního patra a v historizujícím slohu, jenž byl navíc v této době ještě stále v módě. Rozhodl se spolu se svou ruskou manželkou Naděždou pro inspiraci novobarokem, což mu ovšem mnozí čeští vlastenci vytýkali, protože baroko bývalo spojováno s vládou Habsburků.

ČTĚTE TAKÉ:

Podoba vily

Pod projekt se podepsal rakouský architekt Friedrich Ohmann. Se svými nápady měl však plno starostí. Paní Naděžda Kramářová byla velmi temperamentní, neústupná, nepříjemně iniciativní a svéhlavá. Ačkoli měl Ohmann projektovou dokumentaci hotovou už v roce 1911, ještě dva roky se přel s manželkou zadavatele o výslednou podobu. Právě Naděžda byla příčinou, že od nabídky vytvořit architektonické plány nového bydlení odstoupil známý pražský projektant Jan Kotěra, který byl navíc blízkým přítelem Karla Kramáře. Stačilo mu, že už v roce 1903, kdy připravoval pro Kramářovi stavbu letního sídla na Krymu, musel s Naděždou Kramářovou jednat.

Na jaře 1912 se začalo s hrubou stavbou. Ta byla dokončena v roce 1913, kolaudace však proběhla až v roce 1915, ale na úpravách interiéru se pracovalo až do roku 1921.

Dům byl postaven na obdélníkovém půdorysu a získal novobarokní vzhled dotvářený secesními prvky a mansardovou střechou. Byla ozdobená atikou, stylizovanými orly a květinovým košem. Jižní fasáda otočená k Vltavě měla předsunutý balkón a na kovovém zábradlí se skvělo Kramářovo heslo: „Pravdou proti všem“. Fasáda upoutala i reliéfy českého lva, křižníku na moři a ruského medvěda. Zahradním schodištěm se pak scházelo na soustavu teras s výhledy na Prahu. Interiéry vily zase obohatila díla provedená podle návrhů profesora Uměleckoprůmyslové školy Jana Beneše a sochařů Karla Štipla a Celdy Kloučka. Celá vila měla rozlohu 700 m² a nacházelo se v ní celkem 56 místností, z nichž většina sloužila k reprezentaci. Hlavní společenskou místností byla jídelna, v 1. patře spojená se zimní zahradou.

Dalším důležitým prostorem byla pracovna Karla Kramáře s balkónem, jež má sama rozlohu jako běžný dnešní třípokojový byt. K reprezentaci sloužil i kulečníkový pokoj osvětlovaný třemi vitrážovými dveřmi vedoucími na terasu. Hosté zde měli i své pokoje, k jejich příjemnému bydlení sloužily i další salónky, šatny a samozřejmě, že nesměla chybět výborně vybavená kuchyň. Co se týká technického zázemí – na svou dobu bylo opravdu vynikající, vždyť vila byla vybavená i centrálním teplovzdušným vytápěním, výtahem a odsávačem prachu.

Dům obklopovala francouzská zahrada projektovaná zahradním architektem Františkem Thomayerem, jejíž součástí byly i domky určené k bydlení řidiče a zahradníka. To vše přišlo na více jak 1 milion korun. Karel Kramář si to však mohl dovolit, nejenže byl uznávaným předním politikem, poslancem říšské rady a zemského sněmu, ale z těchto funkcí nezbohatl. Byl totiž finančně nezávislý, vlastnil tkalcovnu v Libštátě, cihelnu v Semilech a vlastnil akcie dalších podniků.

Jak šel čas…

Když bezdětní manželé Kramářovi zemřeli, disponovala dědictvím Společnost dr. Karla Kramáře. Ta vilu pronajala v roce 1938 Národní galerii, jež některé místnosti využívala jako výstavní sály. Po roce 1948 musela Společnost dr. Karla Kramáře ukončit svou činnost.

Dům tehdy získalo Národní muzeum a v roce 1952 se stal vlastnictvím Úřadu předsednictva vlády. Ten ho využíval k ubytování státních zahraničních návštěv. V průběhu 50. a 60. let prošla vila částečnou rekonstrukcí.

V roce 1991 byl celý objekt prohlášen národní kulturní památkou, na základě tohoto rozhodnutí došlo ke generální pietní restauraci celého prostoru v letech 1994 až 1998, kdy bylo rozhodnuto, že nadále bude tento reprezentativní dům sloužit k bydlení premiérů České republiky. Stala se tedy po dobu jejich mandátu útočištěm Miloše Zemana, Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, Miroslava Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase i Jiřího Rusnoka.

Teď momentálně zeje prázdnotou. Bohuslav Sobotka se prozatím k stěhování nechystá, tvrdí totiž, že mu jeho dva byty – jeden v Praze a druhý na Moravě, kde má svůj volební okrsek, prozatím stačí.