Mezi fanoušky Petra Rysky patřím už pár let. Poprvé jsem se s ním setkala, když vydával čtvrtý díl z edice Praha neznámá a já se s ním na to konto vydala objevovat skrytá tajemství malostranského Jánského vršku. Z jeho poutavého výkladu jsem byla spolu s celou skupinkou milovníků historie úplně paf. Původní časový harmonogram procházky byl něco přes hodinu, nakonec z toho bylo dvakrát tolik, protože jsme se neustále na něco vyptávali.
Nyní vydává Petr Ryska pátý díl populární edice, jehož součástí je mimo jiné trasa Haštalskou čtvrtí, o které, i když jsem rodilá Pražanka, nemám skoro žádné povědomí. Tedy teď už ano, ale nepředbíhejme!
Kudy tudy?
To jsem já s novou knihou
Petr Ryska má vášeň pro pražská tajemství od dětství. Jak říká, vždy se jako dítě nudil, když chodil neustále na stejná místa. Musel si pár let počkat, než mohl navštívit například Pražský hrad a objevit ho znovu – sám pro sebe. „Právě proto jsem se při svém osobním průzkumu zaměřoval na místa, kam davy lidí nechodily. Nejdříve jsem takto objevil Nový Svět, Staré Střešovice, Starou Liboc a postupně počet neznámých míst přesáhl stovku. Potom jsem si řekl, že by byla škoda si to nechat pro sebe a začal jsem po těchto lokalitách provádět a zároveň psát knihy,“ vypráví o svých začátcích.
První místo, které začal do hloubky prozkoumávat, byly Staré Střešovice. „Později jsem se seznámil s panem Sochůrkem, nejstarším zde žijícím obyvatelem. Ten mě pozval do své badatelny, kde měl k dispozici nepřeberné množství fotografií a materiálů týkajících se Starých Střešovic, a s ním jsem navštívil i několik zajímavých starobylých objektů.“
Když se ptám Petra, kterou svou trasu má nejraději, odpovídá bez zaváhání, že tu po Novém Světě na Hradčanech. Tahle část Prahy leží trochu stranou od hlavních turistických tras a má své neopakovatelné kouzlo, které spoluvytvářejí malé domečky v úzkých uličkách, roubenka, ateliéry i zajímavé podniky. Není proto divu, že zde žilo mnoho slavných umělců.
Jak se staví túra
Když si listuji jednotlivými díly Prahy neznámé, vůbec si neumím představit, jaké úsilí a mravenčí práci takové objevování musí obnášet. Petr ale tvrdí, že to žádné „úsilí“ není, samotné objevení je pro něj většinou tím nejjednodušším a zároveň nejkrásnějším. „Náročnější je pak sestavit trasu, případně o ní napsat. To je práce minimálně na měsíc pro vycházku a tři měsíce pro její knižní zpracování,“ tvrdí náš průvodce.
Nejdříve je třeba se vcítit do atmosféry dané čtvrti, čím je zajímavá. Potom je tu gigantické studium odborné literatury i beletrie týkající se dané lokality. Důležitou, a někdy jedinou možnou součástí sběru podkladů, je kontaktování místních obyvatel, kteří mohou poskytnout cenné informace ze svých vlastních zkušeností a vzpomínek a mnohdy mají i bohatou fotodokumentaci zkoumané lokality. Teprve poté je možné přistoupit k samotné tvorbě trasy! „Nejnáročnější pátrání snad bylo v kolonii Kotlaska v Libni, kde jsem neměl k dispozici žádné podklady, a navíc jsem se při pátrání dozvěděl, že poslední pamětnice počátků kolonie zemřela před dvěma roky. Naštěstí se mi podařilo kontaktovat Michala Švarce, obyvatele kolonie a zároveň radního na Praze 8, jenž je velkým místním patriotem a svým vyprávěním o Kotlasce mi umožnil vytvořit koncepci zdejší vycházky i stejnojmennou kapitolu v knize Praha neznámá III,“ líčí Petr Ryska.
Petr Ryska, autor již pěti dílů edice Praha neznámá je poutavým vypravěčem. Jeho vyprávění nás nadchlo!
Velké dobrodružství
Umím si představit, že během takové činnosti se člověk může dostat i do prekérních, až nebezpečných situací. Petr mi dává za pravdu: „Praha je městem mnoha odlišných čtvrtí a tváří, a tak v některých lokalitách, kde nejsou zvyklí na cizí návštěvníky, jsem byl napadán slovně, jednou to dokonce hrozilo přerůst ve fyzickou agresi. Také se nás jednou pokoušeli na vycházce postříkat vodou, ale to bylo spíše úsměvné, neboť bylo horké léto a trochu osvěžení spíš potěšilo.“ Často také musí vejít do soukromých objektů… I tam může a nemusí nastat problém. Pokud je nějaký soukromý objekt zajímavý, ať už z hlediska architektury, či osobností, které v něm bydlely, snaží se Petr Ryska kontaktovat majitele zazvoněním nebo je někdy i zahlédne na zahradě. Jindy je potřeba se domluvit telefonicky. „Potom vysvětlím, čím se zabývám a zda bych si mohl objekt například z druhé strany vyfotit. Většinou je odpověď pozitivní, ale někdy se stává, že domluvit se není možné či dojde i k příkřejšímu odmítnutí,“ vypráví Ryska.
Mnoho majitelů cenných objektů je každopádně Ryskovým zájmem potěšeno, a on tak někdy může vstoupit i do interiérů. „Nejzábavnější historka se udála v době, kdy jsem s projektem Praha neznámá teprve začínal. Fotografoval jsem si objekty s tím, že si podrobnější informace dohledám následně. U jedné vily jsem potkal majitele, tak jsem se hned představil a že bych měl zájem vyfotit si vilu ze zahrady. Pán řekl: ‚Dobrá, ale nejdříve mi musíte říci, kdo dům postavil.‘ A já měl okno, nemohl jsem si vzpomenout. Tak pan majitel řekl, že mi dává pětku… Kupodivu mě přesto na zahradu pustil, ale měl hned další požadavek, abych mu dal svoji vizitku. Já vizitky ještě neměl, a tak jsem dostal další pětku. Takže jsem hned nadvakrát u jednoho z prvních průzkumů propadl. Nicméně snímky jsem šťastně pořídil.“
Pořídit fotodokumentaci tak, aby vyjadřovala genius loci vybrané čtvrtě, je náročné. Na místo jezdí Petr třeba i několik let před tím, než kapitolu do Prahy neznámé napíše. „Většinou vše fotím mnohokrát, ve všech ročních obdobích a v různých denních dobách, kvůli nejpříznivějšímu světlu a atmosféře,“ prozrazuje Petr Ryska.
Největší hit? Nový Svět!
Nejúspěšnější je beze sporu vycházka Malebný Nový Svět. „Mám vždy velkou radost, když mi lidé na konci vycházky děkují za pěkný zážitek. To mě pokaždé nabije energií na tvorbu dalších tras,“ říká s pokorou.
A která z knih mu dala nejvíc zabrat? „Nejjednodušší byla první kniha, tu jsem napsal velmi rychle. Postupně jsem ale získával čím dál větší rozhled a zkušenosti, tak se knihy začaly stávat odborně propracovanějšími a náročnějšími na zpracování a čas. Proto mi dala zabrat nejvíce poslední kniha, navíc se do toho připojil koronavirus, což mi jednak znemožnilo návštěvu mnohých interiérů a zahrad a jednak se múzy v té neradostné době nechtěly moc ukazovat.“
Vzácné pražské osobnosti
Vyrazit za neznámou Prahou je dokonalý nápad pro mě i mé kamarády
„Zajímají mě samozřejmě nejen domy, ale i jejich zajímaví obyvatelé. Jmenoval bych alespoň grafika Vladimíra Suchánka v Novém Světě, který mě zval několikrát na návštěvu jeho miniaturního trojdomku. Já, protože jsem tam chodil často, tak jsem si říkal, že na to mám času dost… A letos v lednu pan Suchánek zemřel. Byl jsem z toho velmi smutný.“
Na Ořechovce zase narazil na potomky malíře Vincence Beneše a architekta Bohumila Hübschmanna, kteří ho ochotně pozvali na zahrady svých vil a překrásně vyprávěli. „Vlastně v každé čtvrti jsem na někoho zajímavého narazil,“ přemítá Petr Ryska.
Pokud jde o pražské hrdiny, nejraději má dva. Tím prvním je nacisty popravený generál Alois Eliáš, který byl za druhé světové války jediným předsedou vlády okupovaného státu, a jenž měl svou vilu na Hanspaulce. A potom je to Ladislav Karel Feierabend, který bydlel na Ořechovce. Ten byl významným představitelem družstevnictví za první republiky, za protektorátu ministrem protektorátní vlády, který spolupracoval s odbojem a gestapo se už na něj chystalo, takže musel uprchnout velmi složitou cestou do Francie a následně Anglie, kde se stal jedním z ministrů vlády Edvarda Beneše. Po válce pak coby pravicový politik neskrýval svůj odmítavý přístup ke komunistům.
Svět za Haštalem
Trasu s názvem Haštalská čtvrť, na kterou jsme se pod vedením Petra Rysky vydali s mými přáteli, jsme zvolili proto, že byla nejnovější a zároveň jsme v ní vlastně nikdo ani pořádně nebyli. Petra Rysku na ní fascinuje také její odlehlost a neznámost, minimum návštěvníků a fakt, že byla možná inspirací pro Stínadla Jaroslava Foglara. „Tenhle kout Starého Města je vůbec zajímavý. Jako jediný unikl celoplošné asanaci severní části Starého Města – prostě na to nezbyly peníze. A na rozdíl od okolí Staroměstského náměstí a Karlova mostu tady skoro nenarazíte na turisty. Haštalská čtvrť se dá nejlépe poznat bezcílným blouděním jejími uličkami, náměstíčky a dvorky. Trasa na plánku spíš ukazuje, kterými místy byste měli projít a schválně vám nenaznačuje v jakém pořadí – blouděte sami,“ vypráví náš průvodce.
Nás velmi zaujalo, že právě tuhle čtvrť v minulosti osídlila největší pražská chudina a také ti, na které se tehdejší společnost dívala spatra. Svůj domov zde nalezli třeba rasové či slavný kat Mydlář, který je zde i pochovaný. Haštalská čtvrť fungovala také jako místo, kam se chodilo za prostitutkami. Mimochodem, sídlily hned v sousedství dnes vyhlášené restaurace Field Radka Kašpárka v tzv. Myší díře. Velkým zážitkem pro nás byla i prohlídka Anežského kláštera, kde nám Petr Ryska ukázal povahu staré zástavby, jež byla v 70. letech bohužel zbořena. Kolem kláštera byly například miniaturní domečky pro nejchudší obyvatele o rozloze sotva pár metrů čtverečních, kam se často nevešla ani postel.
Naše bezmála tříhodinové putování bylo tak fascinující, že jsme ani nevnímali zimu. A moc se těšíme na další prohlídku, třeba na objevování tajemství Hanspaulských vil, kde bydlela například Lída Baarová či Vlasta Burian.
