Jste dcerou fyzika a výtvarnice. Poznamenaly vás profese rodičů?
Myslím, že dost. Ale že je design vlastně kombinací obou těchto oborů, to mi došlo až později. Po tátovi mám schopnost jít do hloubky problémů a řešit věci technicky a po mamince jsem zdědila estetické cítění.

Co vás bavilo, když jste byla malá?
Spousta věcí. Mimo jiné srovnávat knížky. Možná to souviselo s potřebou mít vše uspořádané a organizované. A to mám stále, nedělá mi dobře, když cítím nepořádek. Jak ve skříni, tak v sobě.

Mnoho věcí ve vaší tvorbě souvisí, jedna generuje druhou. Začala bych tramvajemi. Proč jste si za téma bakalářské práce vybrala právě tramvaj?
Ke kolejovým vozidlům mám hodně pozitivní vztah odmala. Naši nikdy neměli auto, často jsme jezdili městskou dopravou a mimo Prahu vlakem. V roce 2005 do Prahy dorazily nové tramvaje T14 zvané Porsche, na které jsem se těšila, a pak přišlo zklamání, jejich interiér byl dost neuspořádaný. Výhrady jsem měla i k další novince, nízkopodlažním tramvajím 15T, třeba kvůli nepraktickému sezení vzadu, z pohledu umístění vstupních dveří.
Tenkrát jsem se o tramvajích bavila se svým profesorem a on mi říkal: nechceš to mít jako téma bakalářky? Myslela jsem si, že tak velký projekt nedám. Ale nakonec dala, a vznikla Tramvaj pro Prahu, zmenšený model můžete vidět ve sbírkách Národního technického muzea.
Na základě této práce mě pak oslovil pražský dopravní podnik, abych navrhla vyhlídkovou tramvaj.

Co je na návrzích tramvají nejtěžší? Třeba v porovnání s automobily.
Auta jsou hodně o faceliftu a jde o krátkodobou záležitost, automotive design se navrhuje tak na 4 až 5 let. A záleží na vaší osobní volbě, jaké auto si pořídíte. Ale tramvaj nebo vlak si těžko vyberete. Tramvaje a ostatní prostředky hromadné dopravy se vyrábí minimálně na 30 let, také by se měly navrhovat s ohledem na cestující, na velký pohyb osob a na konkrétní prostředí. Přesně tohle mě zajímá a baví mě o tom přemýšlet. Takhle by měl design sloužit. Ve studentském návrhu jsem udělala trochu snové řešení, dva vozy, v jednom sedačky po jedné ve směru jízdy, ve druhém směrem do vozu a kde je také prostor pro maminky s kočárky.

Tento prvek jste použila rovněž pro vyhlídkovou tramvaj T3 Coupé.
Vlastně ano, v přední části se sedí za sebou a v té druhé je sezení kolmo, což jsem si s kolegy mohla dovolit navrhnout, jelikož tato tramvaj má jedny dveře. Cestující nastoupí ve střešovické vozovně, během jízdy většinou nikdo další nenastupuje a ani nevystupuje. Našekupéčko“ vychází z legendárních T3 ze 60. let, jde o jedny z nejpovedenějších tramvají vůbec. Mají jemně zaoblené tvary, zároveň perfektně pracují s prostorem. Zvenku působí velmi subtilně, uvnitř jsou prostorné. Což je v nových vozech často naopak. Takže to bylo skvělé zadání, pracovat s tétrojkou.

T3 Coupé je maximálně prosvětlená, má i střešní okna a zadní část zcela bez oken. Ale jezdí celoročně, proto jsme nakonec udělali i sezónní zimní zasklení. Bavilo mě pracovat s prvky, které sloužily ve starých tramvajích. Například barový pult odkazuje na pultík, kde se před lety prodávaly jízdenky. Podlahu jsem chtěla zachovat dřevěnou, ale kvůli normám neprošla, nakonec jsem prosadila moderní alternativu, která se používá do lodí. Když touto tramvají přejíždíte pražské mosty, můžete zažít pocit jako na jachtě.

Nedávno jste také navrhovala lanovku na Petřín.
Šlo o mezinárodní soutěž, návrh našeho studia se dostal do užšího výběru pěti finalistů. Což vnímám jako velký úspěch. Ale přiznám se, že to byl celkem stres, na samotný návrh jsme dostali necelý měsíc, velmi málo času. Zadání bylo celkem dost limitující co do technických požadavků i ekonomického aspektu. Což mám ale ráda, limity jsou skvělá výzva. Snažila jsem se, aby byl náš návrh hlavně realizovatelný, vyvážený a zároveň příjemný a pasoval do prostředí Petřína a Prahy. Nejsem designér, který navrhuje bombastické a velkolepé věci, u kterých může snadno dojít k tomu, že nejdou vyrobit. A když, tak za nesmyslné peníze. Do posledního kola jsme nepostoupili, ale nakonec zadavatel, tedy DPP, soutěž v březnu letošního roku zrušil. Patrně se vypíše nová soutěž.

Prý máte doma kachle z metra. Co se vám na nich líbí?
Jsou geniální. V té době se jednalo o velmi složitou technologii lisování hliníku. A myslím, že i teď by to nebylo snadné vyrobit. Byla jsem nadšená, když jsem před několika lety v novinách četla, že v jednom kulturním domě na Moravě opravují strop a tyhle kachle, které tam mají, vyprodávají. Koupila jsem jich asi pětadvacet. Nějakou mám doma, většinu ve studiu. Baví mě víc než obrazy.

Najdeme ve vaší tvorbě objekt poháněný vzduchem?
Myslíte větrnou elektrárnu? To byla jedna ze studentských prací. I když taky trochu přispěla k nápadu na intimní pomůcky.

Jak souvisí větrná elektrárna s vibrátorem nebo Venušinými kuličkami?
Úplně jednoduše. Když spolužák z jiného oboru viděl mou elektrárnu, stále kolem ní chodil a říkal, že mám všechny návrhy takový vymazlený. A pak se ptal, co budu řešit v diplomce. Ještě jsem nebyla rozhodnutá, jen jsem po první tramvaji chtěla tvořit něco subtilnějšího. On na to: Zkus erotické pomůcky. Děláš fakt čistý design, to by se mohlo líbit.
Zatímco k větrné elektrárně měli profesoři výhrady, prý nemůže fungovat, v případě erotických pomůcek proběhla obhajoba v pohodě, vlastně v úplném tichu bez dotazů.

2. díl rozhovoru uveřejníme zítra.

Zdroj: časopis Dům a zahrada