Chceme-li, aby se naše děti při návštěvě restaurace chovaly dobře, začněme se správným stolováním doma - a v restauraci pak už budeme mít klid; nemusíme děti napomínat, poučovat či dokonce okřikovat.

Malým dětem se může stát, že „v zápalu boje s jídlem“ odloží použitý příbor vedle talíře na ubrus. Učíme je proto odkládat příbor správně na talíř a vysvětlíme jim přitom také, že podle toho, jak příbor složí, číšník pozná, jestli ještě budou jíst, nebo už může talíř odnést.

Další dětský prohřešek je olizování nože a vůbec dávání nože do úst. Snažíme se, aby si na to děti nejlépe vůbec nezvykly.

Děti se někdy po jídle (když se začnou nudit nebo jsou už unavené) „válejí“ po stole, opírají si hlavu a podobně. Co proti tomu dělat? Děti zabavíme a také neprotahujeme zbytečně pobyt v restauraci.

Chladit pokrmy foukáním je kapitola sama pro sebe. V některých rodinách se to dělá; předkládá se tam přímo vařící polévka a lidé mají ve zvyku do ní foukat. Etiketa to nepřipouští. Není divu, je to neestetické, podivné – a zřejmě navíc i neúčinné (o kolik se asi jídlo takovým fouknutím ochladí?). V jiných rodinách se zase ještě pořádají závody v tom, kdo sní oběd dřív. Naprosto nevhodné je ale nutit dítě jíst rychle, ať už ráno z nedostatku času, nebo, a to je horší, právě třeba v neděli soutěžit, kdo první sní polévku. Dítě si jídlo samozřejmě už pak spojí s rychlostí, spěchem a ještě navíc se souvisejícím pozitivním pocitem (nejrychleji jsem snědl polévku, a tudíž jsem vyhrál, jsem nejlepší!).

V restauraci minimalizujeme negativní komentáře či hodnocení předkládaného jídla, dětem vysvětlíme, že nebudeme rovněž mluvit příliš hlasitě, abychom nerušili okolí. Také nenecháme děti mluvit s plnými ústy.

Děti co nejdříve odnaučujeme napichovat na vidličku neúměrně velká sousta, k čemuž mají sklon odmalička, kdy ještě nebyly tak šikovné, aby odřízly malý kousek masa. Děti ještě prostě nemají v oku tu správnou míru.

-ag-Foto: