V České republice tvoří počet rodinných domů na bázi dřeva pouhé jedno procento z celkového počtu rodinných domů. V Norsku, Švédsku a Finsku je to celých 80 %, v USA je dřevěných rodinných domů 70 %, ve Skotsku se staví ze dřeva celá polovina rodinných domů, v Bavorsku je to kolem 30 %. Co je příčinou těchto rozdílů? Tradice? Asi ne - tradiční české a slovenské chalupy byly přece ze dřeva. Životnost dřevěných staveb? To už vůbec ne - majitelé panelových bytů i klasických zděných vil utíkají na víkendy do podhorských a horských chalup ze dřeva, které jsou již 100, ale i 200 a více let staré – a slouží stále bezvadně. Tak proč je tedy o tyto stavby v České republice podstatně menší zájem než ve vyspělých zemích Evropy a Spojených státech i Kanadě? K příčinám se možná musíme vrátit půl století zpátky: málokdo již dnes ví, že vývoj dřevěných konstrukcí byl u nás v polovině minulého století prakticky zastaven. Zákonem č. 22/1955 Sb. bylo přijato zákonné opatření o státní dřevařské inspekci. Cílem tohoto opatření bylo zajistit ve všech odvětvích národního hospodářství přísnou hospodárnost se dřevem a výrobky, jejichž podstatnou součástí bylo dřevo. Prakticky však došlo k zamezení používání dřeva jako konstrukčního stavebního materiálu. To mělo za následek, že konstrukce a stavby ze dřeva téměř zmizely z trhu. Bytová výstavba byla přeorientována na výstavbu panelových sídlišť z betonu a oceli. Obor dřevostaveb byl v té době v podstatě zredukován na výrobu panelových chat a zahradních besídek. Nejvýznamnějším produktem resortu dřevařského průmyslu té doby v oboru dřevostaveb byly známé UNIMO buňky, kde nosná kostra byla z ocelových profilů a dřevo plnilo pouze funkci žeber pro připevnění vnitřních a vnějších obkladů. Buňky UNIMO byly hojně vyváženy do Sovětského svazu, kde byly využívány ke stavbě ubytovacích a kancelářských objektů v těžařských oblastech. V Československu byly pak s ostatními mobilními buňkami jiných výrobců využívány jako zařízení staveniště. A svět, alespoň co se týká dřevostaveb, nám utekl... -ag-