Poměrně širokou nabídku lze prakticky rozdělit na dva základní systémy, a sice: vnější a vnitřní. Hned na počátku je třeba zdůraznit, že účinnější, a tudíž i daleko více používané jsou systémy vnější. Téměř výhradně jsou využívány při realizaci nových staveb, ať už se jedná o rodinné domky, nebo obytné bloky. Vnitřní se pak používají většinou k zateplování historických objektů typu secesních vilek a činžovních domů, kde nelze zasahovat do venkovní úpravy. V obou případech se nejčastěji používají tepelně izolační desky z různých materiálů, které jsou chráněny keramickými obklady nebo omítkou. Pro orientaci uvádíme nejvíce používané typy v našem a evropském stavebnictví: Pěnový polystyren Patří k cenově nejdostupnějším izolačním materiálům, který se u nás hojně využíval, často v kombinaci s jinými materiály. Známé jsou například cemento-třískové desky, které se vžily pod názvem Heraklit. Dnes je často nahrazován modernějšími a dražšími materiály, které překonaly některé záporné vlastnosti pěnového polystyrenu. Desky vyrobené z tohoto materiálu totiž špatně odolávají UV paprskům a působení organických nátěrů, tmelů a rozpouštědel včetně jejich par. Nejsou ani příliš odolné vůči mechanickému namáhání a některé druhy jsou navíc hořlavé, což je podle současných stavebních norem nepřípustné. Předností je naopak dlouhodobá odolnost vůči zvýšeným teplotám a schopnost tlumení nárazů. Z tohoto důvodu se u nás více používají v obalové technice. Vzhledem k nízkým pořizovacím nákladům však ze stavebnictví dosud nevymizel. Pokud bychom ho chtěli využít třeba k zateplení kůlny, musíme vybírat pouze ze samozhášlivých materiálů. Pojená minerální vlákna Desky z těchto materiálů mají podobné izolační vlastnosti jako z pěnového polystyrenu, daleko lépe však chrání před hlukem, což není za současných podmínek právě zanedbatelné. Velice důležitá je rovněž poměrně vysoká odolnost proti požáru a mechanickému zatížení. Příznivé vlastnosti se ale na druhé straně promítají do cenové hladiny, která je podstatně vyšší. Desky z pojivých minerálních vláken se používají k zateplování vyšších budov (cca do 22 m), nejsou však vhodné do vlhkého prostředí. Vytlačovaný (extrudovaný) polystyren Patří k nejkvalitnějším, ale také nejdražším izolačním materiálům. Z několika typů se využívá především XPS-F, jehož předností jsou lepší mechanické vlastnosti, praktická nenasákavost a výrazně nižší tepelná vodivost. Proto se dobře uplatňuje při zateplování vlhčích míst, jako jsou konstrukce pod terénem, místa kolem okapů a s odstřikem dešťové vody, dále ostění okolo oken nebo sokly balkónů, teras a lodžií, které navazují na zateplenou podlahu. Díky výborné izolační schopnosti mohou být desky z extrudovaného polystyrenu tenčí, a proto se hodí všude tam, kde je málo místa – především k dotváření detailů. Povrchové úpravy Každý zateplovací systém musí být ještě zajištěn povrchovou vrstvou, která ho dlouhodobě chrání před vnějšími, především meteorologickými vlivy. Současně však díky své struktuře, barevnosti a jedinečnému designu plní i funkci dekorativní. V podstatě rozlišujeme dvě hlavní skupiny povrchových úprav, a sice omítky a obklady. Omítky: Patří k nejvíce využívaným povrchovým úpravám a rozdělují se převážně podle použitých pojivových složek. Každý typ má své specifické vlastnosti, podle nichž je vybírán pro tu kterou stavbu. Disperzní omítky Hlavní pojivovou složkou jsou disperze syntetického polymeru ve vodě, které tvoří při zasychání film. Jejich předností je pružnost, vodotěsnost a možnost namíchání široké škály barevných odstínů. Silikátové omítky V tomto případě je převažujícím pojivem anorganické vodní sklo reagující se složkami vrstvy pod omítkou. Využívají se všude tam, kde je kladen důraz na odolnost proti zašpinění, propustnost vodní páry a minimální obsah organických látek. Silikonové a silikon-disperzní omítky V obou omítkách jsou pojivovou složkou disperze syntetického polymeru, promíšené v optimální kombinaci s vodou, i silikonové pryskyřice. Stejně jako v předchozím případě se i tyto omítky využívají v případech, kdy je vyžadována odolnost proti zašpinění a propustnost vodních par. Kromě toho je ovšem můžeme využít i u staveb, kde je kladen požadavek na vodotěsnost. Minerální omítky Jedná se prakticky o klasický a donedávna nejrozšířenější typ omítek, kde je hlavní pojivovou složkou cement a vápenný hydrát. Pro zateplovací systémy bývají ještě zušlechťovány různými chemickými přísadami. Stejně jako silikátové omítky nabízejí dobrou odolnost vůči zašpinění, propustnost pro vodní páru a minimální obsah organických látek. Barva se však většinou nepřidává do omítky, ale nanáší na zaschlý povrch. Vhodným nátěrem se zvyšuje odolnost omítky proti vodě a současně také proti poměrně rozšířenému nešvaru - sprejerství. I z tohoto důvodu se minerální omítky stále používají především u větších staveb podél veřejných cest. Podle struktury povrchu dělíme tyto omítky na: roztírané (hrubý pravidelně strukturovaný povrch) a rýhované (s rýhami připomínajícími kůru stromu, které ovšem nemusí být pouze rovné, ale mohou se též točit). Obklady Používají se obvykle na obložení spodní části domů, kde jsou nejenom dobrou ochranou proti zašpinění a vodě, ale plní též funkci estetickou. Ať už zvolíme ten či onen typ, nezapomínejme, že obkladové prvky pro kontaktní zateplovací systémy by měly být vždy spíš menší než větší. Nejpoužívanější jsou keramické obkládačky a pásky, které musí být mrazuvzdorné. V současné době se rovněž hojně využívají různé imitace vyrobené z obdobného materiálu, jako jsou disperzní omítky. -šum-