Základem budov jsou anorganické minerální látky jako kámen, keramika, beton, sklo. Jde o nehořlavé materiály, které ovšem často bývají doplněny o další polymerní doplňky. Pokud je jich málo, tedy mezi 5–10 %, dostávají se z kategorie nehořlavých do těžko hořlavých. Příkladem může být broušená cihla, která je ovšem naplněná nějakým izolačním materiálem. Podle stupně reakce tohoto materiálu na oheň pak můžeme hodnotit celek.
Do anorganických materiálů patří také polymery, které jsou dvojího druhu. Jeden při zahřátí vytváří koksovou vrstvu, která funguje jako zpomalovač hoření, ten druhý (termoplast) taje a nevytváří žádný reakční člen zpomalující hoření. I termoplasty však mohou mít lepší vlastnosti, použije-li se při konstrukci některý zpomalovač hoření – to se děje například u polystyrenu, což je extrémně hořlavý termoplast. V nabídce jsou však také speciální verze se zpomalovači hoření.
Z organických stavebních materiálů se zastavme u dřeva. To je sice hořlavé, ale ve své původní hmotě a podobě na sobě při požáru vytváří uhelnou krustu, která zpomaluje šíření plamene. Jako když hodíte velké poleno do plamenů – nezačne hořet najednou, ale postupně odhořívá. V domech, jako jsou roubenky, tak nejsou hlavním šiřitelem plamene roubené trámy, ale další materiál, který je zde použit. Přesto je třeba chránit dřevo před ohněm, protože ve většině případů je natřené nebo napuštěné látkami, které jsou vysoce hořlavé. Proto se také natírá zpomalovači hoření, které při vysokých teplotách buď začnou pěnit, nebo uvolňovat nehořlavý plyn, čímž zabraňují přístupu kyslíku, a tedy i hoření.
Podobně na tom jsou další organické materiály používané na stavbách jako třeba dřevovláknitá či celulózová izolace.
Velmi důležitým hlediskem je i tvorba nebezpečných zplodin hoření. Některé materiály tyto zplodiny vytvářejí ve velké míře, navíc při použití chemikálií mohou vznikat jedovaté výpary. Ovšem nebezpečné zplodiny vytvářejí při nedostatku kyslíku všechny materiály, které obsahují organický podíl, včetně dřeva.
Celá konstrukce
Instalace protipožárních materiálů a technologických celků musí prostupovat celou konstrukcí domu. Nelze spoléhat jen na jednu část. Rychlost plamene na jedné straně konstrukce může výrazně překonat rychlost šíření na druhé. Připomeňme si, že třeba plamen na polystyrenu se šíří rychlostí 1 cm/sekundu, což je asi dvojnásobek než u suchého dřeva. Přitom takzvané specifické teplo hořícího polystyrenu (tedy kolik vydává tepla při spalování) je mezi 39,4 až 41,6 MJ/kg. To je podobné jako při spalování benzínu!
Je tedy nutné, aby dům byl řešen komplexně. Nehořlavé nebo těžko hořlavé materiály musí vytvářet ze všech stran překážku u materiálů hořlavých. Plamen potřebuje vzduch, takže například vzduchotechnika, která sice je z nehořlavého materiálu, může být snadným šiřitelem požáru, když v proudícím vzduchu roznese rozdmýchané hořící částice. Proto by i vzduchotechnika měla mít systémově řešené protipožární opatření, zabezpečeny musí být další prostupy v nehořlavých materiálech jinými hořlavými materiály (například rozvody vody v termoplastových trubkách) apod.
Požární odolnost se hodnotí na celé skladbě konstrukce. Jak je možné provést požárně odolné konstrukce pomocí nehořlavého materiálu?
Požární odolnost konstrukcí lze zvýšit vícero způsoby. Jednou z nejlepších možností jsou nehořlavé izolace z minerální vlny. Kamenná vlna spadá do nejvyšší třídy reakce na oheň, nehoří a nezpůsobuje vznik hořících kapek ani částic. Její vlákna odolávají vysokým teplotám, bod tání vláken je nad 1 000 °C.
Produkty z kamenné vlny se používají pro zvýšení požární odolnosti příček nebo podhledů. Součástí těchto protipožárních systémových konstrukcí jsou např. izolace Rockwool Ventirock nebo Rockton. Pomocí nehořlavých izolací lze zvýšit rovněž požární odolnost plochých střech nebo železobetonových stropů garáží a sklepů. Protipožární systém Beta-rock, který je založen na metodě suché montáže, umožní zvýšit požární odolnost železobetonových stropů až na 120 nebo 240 minut. Utěsnění protipožárních prostupů stěn a stropů, provedení protipožárních ucpávek, příp. realizace izolačních vložek do protipožárních vrat nebo dveří se provádí pomocí kamenné vlny s vysokou objemovou hmotností – deskou Rocklit.
Halina Kučerová, specialistka technického marketingu společnosti Rockwool
Před několika lety došlo k zásadní změně ve stavebních požárních předpisech, kdy například domy nad dvanáct metrů už musí mít na fasádě střídané izolační materiály hořlavé a nehořlavé (například polystyren musí být prokládaný v pruzích mezi patry nehořlavou minerální vatou), nebo se může kromě střídání izolačních materiálů ve výšce 12–22,5 metru dát kombinovaný materiál. „Na celou fasádu lze použít zateplení třídy reakce na oheň B s krycí nehořlavou vrstvou A1 nebo A2 minimální tl. 25 mm,“ říká Ing. Pavel Rydlo, manažer technické podpory značky ISOVER.
Domy s výškou nad 22,5 metru pak musí být celé zaizolované nehořlavým materiálem, aby se plamen nemohl šířit po fasádě. Byla to reakce na několik velmi tragických událostí, kdy se požár u výškových budov nekontrolovatelně šířil směrem vzhůru.
Sádrokarton a oheň
Bez ohledu na to, zda se jedná o základní sádrokarton RB(A), nebo protipožární desku RF(DF), není tento materiál žáruvzdorný. Tyto desky pomáhají jistou dobu ohni odolat, nicméně postupem času dochází během požáru k jejich degradaci. Povrchový karton shoří a sádrové jádro se začne postupně rozpadávat. To je způsobeno postupným uvolňováním krystalicky vázané vody z krystalické mřížky sádrovce. Vypálená sádra postupně vlivem působícího ohně zmenšuje svůj objem a stává se křehčí. Deska tak ztrácí svou celistvost a začne z konstrukce postupně odpadávat, spáry mezi jednotlivými deskami se zvětšují a po čase deska požáru podlehne.
Jednou z výhod desek na bázi sádry je zmíněné uvolňování krystalické vody. To pohltí značnou část tepelné energie ohně, a desky tak fungují jako automatický „hasicí přístroj“. „Z každého čtverečního metru sádrokartonu se během požáru uvolní přibližně 1,5 litru vody,“ vysvětluje Robert Hošek, garant technické podpory Rigips.
Ovšem i tak není žádná sádrokartonová či sádrová deska žáruvzdorná a neumí odolávat ani zvýšeným teplotám (bez ohledu na požár) – proto se ani požární sádrokarton nehodí např. pro opláštění tepelně namáhaných částí krbů. Obecně platí, že sádrokartonové desky lze použít jen tehdy, když teplota na jejich povrchu během jejich životnosti nevzroste dlouhodobě nad 45° Celsia (krátkodobě nad 60° Celsia). Při větším zahřátí již vzrůstá riziko jejich degradace kvůli ztrátě krystalické vody.