Čemeřice černá (Helleborus niger) patří k několika málo rostlinám vykvétajícím během zimy nebo začátkem jara. Jemně vonící kvítka, často vykukující na delším stonku přímo ze sněhu, jsou složena z pěti korunních lístků bílé až narůžovělé bary. Sbíhají se v mírně nazelenalém středu, odkud vyráží spousta žlutých tyčinek. Od ostatních časně kvetoucích rostlin ji poznáme na první pohled už podle velikosti, v průměru dosahuje výšky okolo 30 cm a má i podstatně větší květy. Pro její tmavě zelené přízemní listy se zubatými okraji je zase typická kožovitost.

Tato rostlina pochází z východní Asie a jižní Evropy z Apenin a Alp, kde planě roste v kamenitých půdách bohatých na humus a vápník. Většinou se vyskytuje ve vyšších polohách, až 1800 m. n. m., poblíž smíšených lesů. V podhorských oblastech na ni můžeme narazit také na Slovensku, u nás se pěstuje pouze v zahradách. Všechny rostliny, na které natrefíme ve volné přírodě, jsou zplanělé.

Často se však můžeme setkat s příbuznými rostlinami rodu Helleborus, který zahrnuje přibližně 45 druhů, jako je například čemeřice nachová, smrdutá aj. Z nich byla vypěstována řada kultivarů se světle červenými nebo fialovými kvítky, které většinou vykvétají o několik měsíců dříve nebo později.

Květenství

Kvítky čemeřice černé se u nás můžeme obvykle kochat v únoru nebo březnu, obecně je však doba jejího květenství podstatně delší, uvádí se prosinec až duben. V některých zemích bývá tato rostlina dokonce nazývána vánoční růží, v našich podmínkách bývá ovšem takové doby květu dosaženo urychlováním.

Pěstování Všechny čemeřice patří ke vděčným trvalkám, které se vysazují do skalek i okrasných záhonů. Vyžadují humózní propustnou půdu s dostatkem vápníku a zpola, v létě dokonce plně zastíněné stanoviště.

Množí se ze semen, která je třeba vysít v co nejkratší době po dozrání. „Dospívají“ však velice pomalu, a tak se musíme smířit s tím, že se prvních květů dočkáme teprve po čtvrtém roce. Nedočkavý pěstitel proto dá přednost nákupu zakvetlých rostlinek u zahradníka.

Čemeřice déle rostoucí na jednom stanovišti můžeme množit dělením, které bývá nejúspěšnější na jaře. Postupujeme tak, že vidlemi vyryjeme celou rostlinu, očistíme kořeny a z jejich trsů oddělíme mladé oddenky, které mají alespoň výhonky listů. Oddělky sázíme vodorovně s povrchem půdy tak, aby vyčnívající lístky směrovaly ke slunci.

Ochrana Ve většině evropských zemí, především v Německu a Rakousku, ale též v Rusku, patří čemeřice černá mezi chráněné rostliny. U nás je chápána pouze jako zahradní rostlina.

Zajímavosti Zřejmě nejdůležitější vlastností této rostliny bude kromě něžné krásy prudký jed. Historici tvrdí, že v roce 600 před n. l. otrávil aténský politik a básník jedem z rozdrcených kořenů čemeřice černé potok, ze kterého pilo nepřátelské vojsko. To pak Atéňané velmi snadno porazili. Pokud bychom ji tedy chtěli ustřihnout a darovat tchyni k svátku, dělejme to v rukavicích.

Na druhé straně je známo, že každý jed může současně působit jako lék, a tak již ve starých herbářích můžeme nalézt doporučení, podle nichž se prášek ze sušené čemeřice přidával v maličkém množství do otrub s mlékem, které pak měly pomoci koním nebo prasatům proti zácpě nebo je zbavit střevních parazitů. V lidovém léčitelství se zase výtažky z oddenku využívaly k léčbě kožních nemocí, po vysušení a rozdrcení sloužil oddenek jako šňupací prášek.

-šum- Foto: www.profimedia.cz