Hřibů existuje obrovské množství. Řeč je o pravácích, kozácích, křemenáčích, klouzcích. Hřib je dokonce i oblíbená „babka“. Většina z hřibů je jedlá, ale taky velmi chutná! Pár z nich je však nejedlá, ba dokonce jedovatá. Řeč je o satanu nebo kováři.

Hřib satan je jedovatý a zároveň chráněný

A proto ho opravdu nedoporučujeme sbírat. Zkuste se mu obloukem vyhnout. Jak ho ale poznat? Najdete ho v teplých listnatých lesích, typicky pod duby, buky, lípami, břízami a habry. Jeho klobouk je bělavý, trochu do šeda. Dužina je také bělavá, když ji jemně poraníte, zlehka zmodrá. Jeho rourky jsou žluté, ve stáří žlutozelené, póry mají stejnou barvu jako rourky. Jakmile se klobouk otevře, póry se obarví do vínově červené.

Noha je nahoře žlutá, dole červená. Najdete na ní drobnou síťku. Mladá plodnice nemá výraznější vůni, stará odporně smrdí, tu si nespletete. Pach připomíná zdechlinu, zkažené zelí nebo zpocené nohy.

Možná ho znáte pod lidovým názvem hořčák – pravdou ale je, že příliš hořký není. Můžete ho zaměnit třeba s hřibem kolodějem, hřibem nachovým, hřibem kříštěm. Dávejte tedy dobrý pozor, i malým kouskem riskujete úporné zvracení.

A co hřib kovář?

Ten patří mezi modráky, jeho poranění totiž velmi rychle, a hlavně hodně intenzivně modrají. Když ho zkonzumujete syrový, riskujete nevolnost. Když ho tepelně upravíte, nemáte se většinou čeho bát. Hřib kovář má skvělou, hodně aromatickou chuť.

Typický je pro něj sametový klobouk, který má polštářkovitý tvar. Jeho barva může být hnědá, červenohnědá, ale klidně i olivově hnědá. Na okraji je typická okrová čára. Klobouk je právě nejlepší poznávací znamení, jak odlišit kováře a satana.

Zdroj: ireceptar.cz