Jak se bydlí v Evropě I.

Kde mají v Evropě nejlepší bydlení? A kde mají nejvyšší standardy? Kde se nejvíce staví a kde naopak převažují staré byty? Může se Česká republika se svými západními sousedy srovnávat? Tyto otázky nabývají po našem referendu o vstupu do Evropské unie na aktuálnosti. Vždyť už příští rok budeme součástí vyššího evropského celku, v jehož rámci se budeme moci volně pohybovat, stěhovat a hledat si zaměstnání. Našemu vstupu do Evropské unie již nic nebrání. Podle očekávání jsme Evropě řekli nadšené „ano“ a teď jen můžeme s napětím vyčkávat, co všechno to pro nás bude ve skutečnosti znamenat. Optimisté slibují jen samá „pozitiva a sociální jistoty“, pesimisté upozorňují na neblahá rizika, která pro nás budou představovat střet s podstatně většími a ekonomicky silnějšími partnery. Jisté ovšem je – ať už se nám to líbí, nebo ne – že by se poměry v České republice měly do jisté míry přibližovat těm evropským. A bude se to pravděpodobně týkat všech sfér běžného života. Na druhou stranu se však nemusíme bát, že by nás okamžitě postihla všeobjímající uniformita „à la Evropa“. Důkazem toho mohou být mnohé rozdíly, které nyní panují v současných zemích Evropské unie v oblasti bydlení. Kde se bydlí nejlépe? Problémem při porovnávání vlastností bytových fondů různých států většinou bývají podstatné rozdíly v metodikách zpracování statistik. Jasně vypadající data tak mohou být v konečném důsledku zcela nesrovnatelná. Např. v Belgii, Holandsku či Finsku považují stejně jako u nás kuchyň za obytnou místnost, ovšem třeba v Rakousku nebo Dánsku je tomu naopak. Jinde pak mají definici obytné místnosti odvozenou třeba od velikosti místnosti. Jednoduchý údaj o průměrném počtu pokojů na jeden byt se tak stává relativně nečitelným. Na stejné metodické problémy pak narazíme např. u obytné plochy bytu, počtu neobydlených bytů nebo počtu vedlejšího bydlení apod. Přesto můžeme podle několika jasně definovaných údajů alespoň orientačně vysledovat určité trendy. Například belgická souborná studie o bydlení v EU, zpracovaná na základě dat poskytnutých Eurostatem, příslušnými evropskými ministerstvy a dalšími organizacemi zabývajícími se bydlením (ze které budeme vycházet i nadále), uvádí, že vybavenost bytu koupelnou se sprchou nebo vanou se v EU tolik neliší a stejně jako v ČR přesahuje 90 %. Ovšem třeba ve vybavenosti ústředním vytápěním už určité rozdíly najdeme. Je to samozřejmě částečně dáno geografickou polohou některých států, v teplejších oblastech je vybavenost pochopitelně nižší (např. ve Španělsku dokonce pod 50 %). V Dánsku mělo v roce 2001 ústřední vytápění 98 % domácností, ale v Irsku nebo Rakousku (v roce 1999) pouze 83 %. Česká republika je na tom podle posledního sčítání lidu dokonce ještě o trochu hůře – ústřední vytápění tu má přibližně 78 % domácností. Zajímavým údajem je i stáří bytového fondu. Podle uvedené studie mají jedny z nejstarších bytových fondů Dánsko, Velká Británie a Francie. V těchto státech bylo totiž přibližně 20 % všech bytů postaveno ještě před rokem 1919 (naopak např. ve Finsku do tohoto roku vznikly necelá 2 % bytů). V tomto případě však Česká republika tyto státy ještě předčí, protože podle údajů Ministerstva pro místní rozvoj před rokem 1919 vzniklo dokonce 32 % bytů. Nejmladší bytové fondy mají naopak v Irsku, Lucembursku nebo Finsku. V Irsku vzniklo více než 43 % bytů po roce 1980, v Lucembursku a Finsku to bylo zhruba 30 %. Česká republika zde zaostává s pouhými 12 %. Na konci 90. let se nejvíce stavělo v Portugalsku, Španělsku, Řecku a Irsku. Dokazuje to ukazatel počtu dokončených bytů na 1.000 obyvatel. Zatímco v těchto zemích bylo dokončeno kolem 10 nových bytů na 1.000 obyvatel, v České republice to byly v té době pouze 2 byty. Podobně na tom bylo i Maďarsko nebo Polsko.