Někomu stačí ke spokojenosti vkusně zařízený malý byt, další touží po vlastním domku. Malíři a sochaři často spojují s bydlením svou profesi a usazují se v půdních prostorách ve světlých ateliérech. Malíř Zdeněk Hajný však zvolil pro svůj domov zcela originální prostředí, bydlí totiž v pozoruhodné galerii. Výstavní síň Cesty ke světlu není typickou obrazárnou. Lidé sem přicházejí, aby se zklidnili, nalézali harmonii a přeladili svoji psychiku jiným – pozitivním směrem. Řada návštěvníků se do těchto míst vrací jako do sakrálních prostor, které jsou lázní pro lidskou duši. Syntéza uměleckých prvků působí na člověka všemi vjemy a směry. Důmyslné osvětlení řízené počítačem dává vyniknout hlubinným obrazům, které se vynořují z kosmického ticha za doprovodu relaxační hudby, vonné ingredience a zurčení vody, z jejíž hladiny vystupují prozářené krystaly polodrahokamů. To vše je podtrženo svéráznou architektonickou konstrukcí interiéru, která navozuje evokaci pyramidálního stavu a působí dojmem vzdušnosti a cílené prosvětlenosti. Na první pohled je jasné, že se jedná o zcela atypickou stavbu jak svojí architekturou, tak uspořádáním vnitřních prostor. Abychom pronikli hlouběji do historie tohoto svérázného díla a jeho filozofie, vypravili jsme se přímo za autorem galerie, malířem PhDr. Ing. Zdeňkem Hajným a položili mu několik otázek: Pane Hajný, s jakými záměry jste tento dům stavěl? Počítal jste od začátku, že to bude galerie nebo se jedná o přestavěný rodinný dům? Vzhledem k tomu, že jsem dostal povolení ke stavbě v roce 1974, nemohla tato stavba sloužit k jiným účelům, než je bydlení. To bylo období, kdy nebylo možné uplatnit při stavbě velkou fantazii a pomyšlení na soukromou galerii bylo zcela absurdní. Šlo o řadový domek, kde jsem chtěl mít svůj ateliér a místo pro prezentaci obrazů. Stavbu tenkrát projektovalo architektonické družstvo jako krychli o velikosti 11 x 11 m, něco na typ tehdejšího šumperáku. Kdy a jak se zrodil nápad rozšířit běžné obydlí o galerii s čajovnou? Myšlenka, že by tento rodinný dům mohl plnit i funkci veřejnou, vznikla na základě dvou faktorů. První byl politický, kdy se změnou režimu vyvstala možnost provozovat soukromou galerii. Druhým, snad ještě důležitějším motivem bylo, že mi po shlédnutí mých výstav psaly stovky lidí, zda by vystavené obrazy nemohly znovu vidět a zda bych jim neumožnil osobní návštěvu. Tenkrát jsem se rozhodl pro přístavbu galerie a čajovny. Podílel jste se na projektu nebo jste celé dílo svěřil do rukou architekta? Měl jsem veliké štěstí, že jsem na začátku 90. let potkal vynikajícího architekta Karla Kučeru, který stavbu na základě mé představy vyprojektoval, staticky vypočítal a poradil mi v celé řadě architektonických interiérových řešení. Čili na původní kostku byly přistavěny dvě pyramidové nástavby, čímž vznikly dva poměrně veliké prostory o rozměrech dvakrát 100 m2. Další přístavba se uskutečnila v roce 1999, kdy jsem rozšířil stávající galerii směrem k ulici o dalších 74 metrů. Jak galerie, tak i čajovna obsahují svérázné prvky, jako jsou drahé kameny a tekoucí voda. Čí to byl nápad? Musím se přiznat ve vší skromnosti, že můj. Nikde jinde, ani v zahraničí, jsem neviděl takto řešený interiér, zejména v kompletaci s polodrahokamy. Myslím si, že je to nesmírně důležitý prvek interiéru, který jsem dokomponoval na základě vlastní představy. Podle mne je velice přitažlivé, že jsem část prostoru doplnil projekcí „nekonečné vesmírné písně“, která probíhá v Křišťálové čajovně. Jedná se o prolínání mých obrazů se záběry pořízenými v kosmu pomocí Hubbleova teleskopu. Dalšími unikátními prvky jsou jezírka osázená křišťály, ametysty, acháty a záhnědami, které korespondují s vitrážovými obrazy namalovanými na akrylátovém skle. Návštěvníci tento prvek nazvali „živý obraz“, protože na základě prolínání vnitřního a vnějšího světla neustále mění podobu. Kdo Vám navrhoval osvětlení? Samozřejmě jsem měl svoji ideu, ale v konečné podobě to musela provést firma Apollo Art, která vynikajícím způsobem vyřešila počítačové programování a individuální osvětlení každého artefaktu. Takže každý obraz má své vlastní vnitřní i vnější osvětlení, které se v průběhu produkce neustále mění. Tím se navozuje stimul k lepšímu prožívání a tvořivosti návštěvníků. Toto pojetí má veliké uplatnění jak v terapii stresovaných nebo jinak nemocných lidí, tak i handicapovaných dětí. Jakým způsobem máte oddělenou veřejnou a soukromou část? Někdy bych rád tyto dva prvky oddělil velice důkladně, ale není to zcela možné. I když je mé soukromí střeženo dveřmi a jsou zde určité vstupní prostory, je to stále veřejně navštěvovaný dům a moc klidu ke své práci tady nemám. Rozdíl mezi galerií a obytnou částí proto není dán ani tak nějakou zdí, jako vnitřním uspořádáním. Vycházím ze zásady, že část sloužící návštěvníkům by měla být po stránce architektonické, estetické i psychologické daleko bohatší, zatímco můj ateliér a další tři místnosti, kde žiji s přítelkyní, maminkou, pejsky a kocourem, jsou založeny víceméně sparťansky. Co byste změnil, kdybyste tuto stavbu projektoval znovu? Asi bych ten prostor udělal ještě o maličko větší, zejména co se týká projekce. Navrhl bych panoramatické řešení pyramidových kopulí, ale to se na začátku vždy těžko odhaduje. Mám však sen rozšířit galerii ještě o podzemní prostory. Technicky by to nebyl tak velký problém, ale brání tomu spíše finanční náklady a závist lidí, kteří za tímto zařízením vidí pouze profit a nikoliv terapii a benefiční činnost. -šum-