Je sice pravda, že se toto řešení neobejde bez určitých investic, ty se však mohou rychle vrátit. Za předpokladu, že je množství dešťové vody dostatečně velké a pozemek současně umožňuje zabudování větší jímky na vodu, jeví se jako praktická varianta podzemní zásobník. Ten umožní využít srážkovou vodu ve větším měřítku, úspory tak budou markantnější a finanční návratnost rychlejší. Nesmíte však přestřelit a nechat si nainstalovat příliš velkou nádrž. Voda by v ní spíš hnila, protože by nebyla využita.
Základní součásti systému
Systémy pro využití dešťové vody jsou tvořeny jímkou, filtrem a čerpadlem. Před využitím je nutné vodu přefiltrovat, pak teprve putuje do jímky a může být využívána. K čerpání je možné použít ponorná čerpadla, umístěná přímo v nádrži, tento způsob je využíván především pro zavlažování a podobně, nebo sací čerpadla – ta jsou umístěna mimo prostor jímky, nejdále však 10 m od ní, s jímkou je čerpadlo spojeno sacím vedením. Čerpadlo je možné ovládat ručně připojením kabelu k síti, nebo tlakovou jednotkou, která vypne čerpadlo, jakmile je odběr vody zastaven. Součástí jsou také dva potrubní systémy – jeden na pitnou a druhý na dešťovou vodu, z hygienických důvodů není možné vodu z obou zdrojů míchat.
Podzemní zásobníky bývají plastové, betonové nebo kombinované z obou materiálů. Instalují se samozřejmě do nezámrzné hloubky, a to včetně všech přívodů a filtrace. Donedávna byly nejběžnější plastové svařované nádrže, určené k obetonování. Jejich instalace byla však pracná, zdlouhavá, a také i finančně náročná. Nyní je možné vybírat i z monolitických samonosných plastových nádrží, které se vyrábí obvykle z plastu zesíleného skelnými vlákny, tyto zásobníky nevyžadují v běžných podmínkách dodatečné obetonování. Částečné obetonování do výšky 15 až 20 cm je doporučeno pouze v případě, že existuje nebezpečí výskytu spodní či povrchové vody, nebo pokud je zásobník instalován na podloží s velmi propustnou zeminou.
Typy podzemních zásobníků
Podzemní zásobníky se vyznačují masivní žebrovou konstrukcí, jejich předností je lehkost, a tedy relativně snadná manipulace, uložení do země mohou zvládnout i jen dvě osoby. Výhodou je snadná údržba a odolnost proti korozi, po zahrnutí zeminou snesou i pojezd osobním automobilem. Na trhu jsou k mání pod různými názvy, podle velikosti jsou určeny pro menší či větší pozemek, speciální typy jsou vhodné i pro lokality s vysokou hladinou spodní vody nebo pro skalnaté podloží. Obecně se ukládají na betonovou desku nebo na zhutněný štěrkový podklad z kačírku. Některé nádrže lze zabudovat do země, nebo instalovat na povrchu. Při instalaci je vždy nutné dodržovat pokyny výrobce. Nádrže není nutné využívat pouze pro akumulaci dešťové vody, ale i na vody splaškové. Ideální je systém nádrží, učených k řetězení, z nichž lze vybudovat například vícekomorový biologický septik s kapacitou odpovídající požadavkům investora.
Dalším typem jsou betonové nádrže, které mohou být monolitické, ty je však možné instalovat pouze tam, kde je dostatek manipulačního prostoru na jejich zabudování. Případně se betonové jímky budují podobně jako studny z betonových skruží. Jejich nevýhodou je nebezpečí netěsnosti v místech spojů, toto nebezpečí však hrozí, až pokud jsou v provozu v řádu několika desítek let. Výhodou je naopak přirozená neutralizace kyselé dešťové vody, do plastových nádrží je za tímto účelem nutné přidat kousek vápence.