Jak přesně proutkaření funguje, nikdo pořádně neví. Toto umění zkoušeli ovládnout už staří Číňané. Používali však nit obmotanou ocelí, stříbrem, olovem nebo mědí. Tento nástroj nad zdrojem vody začal kreslit kruh. O proutkaření mluvil i Basilius Valentinus, středověký alchymista a benediktin.

Téma proutkaření nedalo spát i Jamesu Randimu, kouzelníkovi a vědeckému skeptikovi, a tak v roce 1990 provedl experiment. Nechal zakopat vodovodní potrubí. Do některých pustil vodu, do jiných ne. Poté nechal proutkaře, aby detekovali, jestli je v potrubí voda, či je prázdné. Proutkaři předvedli své umění a tvrdili, že jsou si stoprocentně jistí. Opak ale byl pravdou. Proutkaři měli horší výsledky, než kdyby prostě náhodně hádali.

Tak jak to vlastně je?

Někteří proutkaři uznávají, že umí číst v terénu. V tom se vzdělávají na kurzech. Sledují třeba vegetaci v krajině. Někteří jsou skutečně úspěšní, někteří jsou spíše šarlatáni. A tak je jen velmi obtížné tvrdit, jestli proutkaření funguje, či nikoli. Ale!

Například během první světové války uvízlo sto tisíc australských vojáků na poloostrově Gallipoli. Jejich proutkaři nalezli dvaatřicet zdrojů, a díky tomu měli všichni vojáci dostatek pitné vody po celou dobu obléhání.

Proutkařem se může prý stát každý

Schopnost pracovat s proutky máme všichni. V průběhu evoluce jsme ale pozapomněli, jak na to. Dá se ale znovu vypěstovat. Pořiďte si proutek a vyrazte do terénu. Uchopte ho za kratší konce, proutek nechte směřovat dopředu. Pokrčte jemně lokty. Nyní přichází čas se zrelaxovat, uklidnit a zkoncentrovat na přítomný okamžik. Pomalu se pohybujte a čekejte, až vám dá proutek odezvu.

Pár zajímavostí závěrem

V Čechách se můžete setkat s přezdívkou „Kryštofek“ podle patrona proutkařů sv. Kryštofa. To je hodně zvláštní, protože církev považovala toto řemeslo za nekřesťanské a ďábelské.