Základ každého uvažování o energeticky nenáročném domě se odpichuje od tvaru domu. Tvaru, který má co nejmenší teplosměnnou plochu a co nejméně problematických míst. Proč vytápět něco, co člověk nepotřebuje? Základem je přece kvádr – jednoduchý pro stavbu, ideální pro energetickou nenáročnost.

Stejně tak je třeba uvažovat i o materiálech. Jak je možné těch materiálů použít co nejméně, aby byla uhlíková stopa co nejmenší? Už v základech se třeba využily moderní postupy. Základy musí být izolovány, ale v Kanadě vyvinuli systém Geo-Slab, což je vlastně možnost, jak vytvořit velmi mělké základy, položené na drceném štěrku. Využívá se předpřipravených forem z tvrzeného polystyrenu, který se seskládá, proloží armováním a často i průchozími trubkami využívajícími teplo z vrtu k pasivizaci podlah a teprve to se zalije betonem. Výsledkem je tenká, ale pevná a teplá základová deska, která nepotřebuje hluboké základy až pod zámrznou hloubku. Dům se ve výsledku chová jako velká tuhá krabice, která se může pohnout, ale na funkčnosti to neubere.

Také stěny jsou zajímavé. Stěny využívají cementovo-dřevěné desky ICF, které jsou zevnitř omítnuté hydraulickou vápennou omítkou. To propůjčuje stěnám velmi masivní charakter.

Interiér je extrémně jednoduchý. Kopíruje neskutečně úzký a dlouhý půdorys budovy. Uvnitř jsou vlastně jen dvě nedělená patra. Vespodu je kuchyně s jídelnou a obývací pokoj. Ve středu je vložený box s koupelnou a toaletou. Po schodech nahoru se dostanou majitelé do dalšího velkého jednolitého prostoru, který je soukromou ložnicovou částí. Opět vše bez dveří, až na velkou koupelnu opět v boxu.

Teplo, které se tak vyrobí a dodá do spodní části, stoupá do horní části. Minimalizují se tak náklady na vytápění. O přívod slunce do střední části úzkého domu se pak starají dva střešní světlíky nad schodištěm.