Smrk pichlavý (Picea pungens) patří k nejčastěji pěstovaným jehličnanům, s nimiž se setkáme jak v městských parcích, tak i v malých zahrádkách. Velké oblibě se těší zejména odrůdy s modrosivým až dostříbrna zbarveným jehličím, které je zejména v mladším věku velmi dekorativní. Jeho ostře špičaté čtyřhranné jehličky odstávající ve třech až šesti řadách dorůstají velikosti 18 až 30 mm.

Smrk pichlavý pochází ze západní části Severní Ameriky, kde divoce roste ve Skalnatých horách od Kolorada po Nové Mexiko, v Utahu a Wyomingu. Vyskytuje se zejména ve výškách od 2000 do 3300 m n. m., hlavně na březích horských řek, ale též na bažinatých místech. Nevytváří les, jak bychom u smrkového porostu předpokládali, spíše bývají jednotlivé stromy roztroušeny po krajině, takže i ve volné přírodě působí impozantně.

Smrk pichlavý byl objeven v roce 1862, během následujícího roku se dostala jeho semena do Evropy a od té doby se zde pěstuje jako okrasná dřevina. S úplně původním druhem Picea pungens se však setkáme pouze v botanických zahradách a v zámeckých parcích. Na trhu jsou většinou nabízeny nejrůznější kultivary, odlišující se nepatrným zbarvením jehlic a nižším vzrůstem. Pravý smrk pichlavý dorůstá výšky přes 30 m.

Jak se smrk pichlavý pěstuje

Smrk pichlavý a jeho kultivary patří k velmi přizpůsobivým dřevinám, kterým se bude dařit i v městských zahrádkách, kde jiné jehličnany vlivem znečištěného ovzduší trpí. Přestože ve své domovině roste spíše na vlhkých místech, dokáže se dobře vyrovnat i se sušší půdou. Podmínkou je pouze kyselejší reakce bez příměsi vápna. Protože vyniká především jako solitérní dekorativní dřevina, bude mu vyhovovat otevřené stanoviště, ale spokojí se i s polostínem. Při výběru vhodného místa však počítejme s tím, že nám po nějakém čase převýší rodinný domek nebo zahradní stavbu a může stínit. Pokud nám to vadí, poohlídněme se raději při výběru po zakrslých odrůdách.

Zajímavosti

Přednosti smrku pichlavého tkví jednoznačně v jeho dekorativní funkci. Jeho husté a pravidelně rostoucí větvičky a modrosivý nádech jehličí působí v zahrádce skoro pohádkovým dojmem. Vzhledem k tomu, že roste poměrně pomalu, není u nás využíván v dřevařském průmyslu. V poslední době se objevují pokusy o jeho pěstování v evropských horách jako druhotné dřeviny v místech zdevastovaného lesního porostu.

Milovníci přírody, kteří nevlastní žádný pozemek, často pěstují malé pichláčky v květináči na balkóně a na přelomu roku je využívají coby vánočních stromků. Aby stromek vydržel teplotní šok, je potřeba ho do vytápěného prostoru přenášet postupně. Ideální je proto zimní zahrada či jiný chladný prostor, kam lze smrček postupně přemísťovat a stejným způsobem jej také vracet zpět. Dále si domácí pěstitelé musí uvědomit, že v pouhém květináči mohou kořenový systém stromku poškodit mrazy, a proto je třeba každou nádobu umístěnou venku důkladně obalit izolačním materiálem. V létě zase nesmí zapomínat na pravidelnou zálivku a hnojení doporučeným přípravkem pro jehličnany.

Foto: www.isifa.com