Příběh o vynálezu myčky ženou je svým způsobem dojemný. Stačí si uvědomit, že se to stalo v době, kdy technice i obchodu vládla silnější polovina lidstva.

Nápady, které se nechytly

V 19. století se začaly rojit patenty na kdeco a jeden takový si v roce 1850 podal Joel Houghton z někdejšího Ogdenu ve státě New York. Jeho stroj na čištění nádobí spočíval v tom, že když se točilo klikou, nádobky připomínající korečky nabíraly horkou vodu a vrhaly ji na nádobí v drátěném koši, který se otáčel.

Joel odhadl princip, tedy že předmět myje tlaková voda, a jelikož nejsou jiné starší záznamy něčeho podobného, můžeme Houghtona považovat za vynálezce mechanické myčky nádobí. Ale neujala se, byla příliš robustní, obsluha složitá a nádobí ne vždy dobře umyté. Zkoušeli to i jiní, ovšem i ty odvál čas.

Pak se objevila Josephine

Myčka Američanky Josephine Garis Cochranové (1839–1913) už dávala smysl. Zatímco Houghton naskládal sklenice a talíře do jednoho koše tak, jak se vešly, a ostřikoval je stále dokola stejnou vodou, Cochranová vymyslela držáky pro konkrétní nádobí a zařízení opatřila oddělenými nádržkami. Nejdříve se omývalo mýdlovou a posléze čistou vodou. Tlak obstarávaly písty. A protože se nádržky nacházely dole, bylo možné pod ně umístit naftová nebo jiná kamínka a nádobí tak horkou vodou i oplachovat, aby lépe osychalo. Veškerý pohyb probíhal ručně.

Geny v rodině

Patent z roku 1886 bylo první vykročení, ale asi bychom o Josephině nikdy neslyšeli, kdyby v sobě nenašla sílu udělat druhý, daleko těžší krok – přesvědčit ostatní, že myčku potřebují.

Často se uvádí, že Josephine podědila geny pro technickou představivost po pradědovi z matčiny strany, což byl vynálezce John Fitch (mimo jiné považovaný za jednoho z tvůrců parníku). A zkušenosti odkoukala od otce, stavebního inženýra Johna Garise, který se podílel na rozvoji Chicaga a dospívající dceru občas brával s sebou.

Jak ji to napadlo

Josephine chodila na soukromou střední školu a v 19 letech se vdala. Její manžel, William Cochran (1831–1883), byl neúspěšný zlatokop, velkoobchodník, investor a politik oblastního formátu. Manželé si mohli dovolit okázalý dům a služebnou v kuchyni. A tady už začíná legenda, která praví, že pořádali večírky, během nichž personál občas při mytí rozbil vzácný porcelán, proto se Josephine rozhodla umývat si ho sama. A jednou si řekla, proč tuhle práci nedělá stroj.

Dluhy jako inspirace

Začala detailem, úchyty, které by nádobí bezpečně udržely před tryskající vodou. Údajně proto, že když o tom odešla od rozmytého nádobí přemýšlet do knihovny, padl jí zrak na ještě mokrý šálek, který bezděky držela v ruce. Technickou představivost sice měla, ale potřebovala někoho, kdo by jí stroj postavil. Nakonec si padli do oka s mechanikem Georgem Buttersem, s nímž v kůlně za domem hledali nejlepší řešení.

Mezitím její manžel zemřel a zanechal po sobě velké dluhy. Jelikož Josephině sotva zůstalo na základní živobytí a na krku měla velký dům, rozhodovala se, co dál. Jediné východisko viděla v tom, že dokončí myčku, požádá o patent a začne ji vyrábět. Ale bez kapitálu?

Těžké začátky

„Nejhorší chvilky?“ zapřemýšlela už jako úspěšná podnikatelka. „Když jsem měla projít halou hotelu Sherman House. Sama jako žena. Tenkrát? Něco nepředstavitelného. Nikdy jsem nikde nebyla bez svého manžela nebo otce. Myslela jsem, že omdlím.“ Šla šéfovi podniku nabídnout svou myčku. Ukázalo se totiž, že tento stroj není vhodný pro běžné domácnosti. Jednak byl rozměrný, také ne všude mohli zajistit potřebný ohřev vody, navíc byl poměrně drahý. Hotely, to byla jiná, tam se denně protočily hromady nádobí.

Zdroj: Youtube

Tvrdá zkouška

Časopis Women’s Journal v roce 1889 publikoval článek o aktivitách paní Cochranové, a protože to byl časopis ryze ženský a navíc aktivistický, vyzval čtenářky, aby začínající podnikatelku finančně podpořily. Díky tomu mohla Josephine Cochranová s mechanikem Buttersem a třemi dalšími zaměstnanci vyrobit do roku 1893 devět zdokonalených prototypů a prodat je do restaurací na světové výstavě v Chicagu.

Tady se během šesti měsíců vystřídaly davy, které lačnily po gastronomických zážitcích, takže myčky prošly tvrdou zatěžkávací zkouškou. Obstály, obdržely hlavní cenu výstavy, konkrétně za „nejlepší mechanickou konstrukci, spolehlivost a účelnost“. Díky tomu získaly nesmírnou publicitu, vzrostla poptávka a naše hrdinka mohla během dalšího desetiletí rozšířit výrobu, ale hlavně inovovat.

Dlouhá léta čekání

I tak její myčky míjely domácnosti, využívaly je především instituce, kde se hromadně vyvařovalo, vedle hotelů třeba nemocnice nebo kasárny. Firmu vedla až do svého pozdního věku.

Nutno dodat, že i zmíněná chicagská výstava přispěla k tomu, aby se vývojem myček zabývali další konstruktéři a podnikatelé po celém světě, protože větřili dobrý byznys. Vývoj pak vedl až k automatické myčce pro běžné domácnosti. V západním světě se masově šířila od 50. let, u nás až od 90. let dvacátého století.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Receptář.