Představte si stroj, který umí dělat svou primární funkci na sto procent (v tomto případě chladit). Pak jsou schopné čistit vzduch, vysušený ochlazený vzduch opět zvlhčit, a pak když je potřeba, svou funkci zcela obrátí, a tedy třeba začnou topit. Myslíte, že je to fikce? Nikoliv. Už mnoho let nikoliv.
Tak například jsou moderní klimatizace vybaveny filtry, které zachycují nejen prachové částice, ale i bakterie, spory plísní a další patogeny. Takzvané DNA filtry detekují toxické látky s ještě vyšší účinností. Některé klimatizace obsahují ionizátor – generátor záporně nabitých iontů. V přírodě je v čistém vzduchu množství kladných a záporných iontů přibližně v rovnováze, ale v domácnostech převažují kladně nabité ionty. Záporně nabité ionty působí prokazatelně pozitivně na lidské zdraví.
Jak funguje klimatizace
Princip je podobný jako u lednice, akorát, že chlad nenecháváme uvnitř boxu lednice, ale vyfukujeme jej do místnosti. Princip je založený na tom, že pro vypaření kapaliny je zapotřebí dodat nějaké teplo. Toto teplo se odebírá z okolí, čímž dochází k ochlazování části klimatizace.
Teď podrobněji. Kompresor vtlačí chladivo v plynném stavu do výměníku (černá mřížka z tenoučkých trubiček na zádech lednice), kde se plyn ochladí a změní na kapalinu. Tím odevzdá teplo okolí. Pak přejde kapalina prudce do větších trubek výparníku. Tím, že se změní tlak a objem, musí se podle stavové rovnice změnit i teplota. Chladivo se tak začne odpařovat. Jenže teplo na odpaření se v celém procesu musí někde vzít. A tak ho odebírá z okolí, čímž jej ochlazuje až na teplotu kolem -20 °C.
Další užitečnou funkcí je možnost ovládání horizontálního i vertikálního proudění vzduchu. Některé klimatizace také dokážou v případě potřeby snižovat vzdušnou vlhkost, nebo naopak vzduch v místnosti zvlhčují. Dálkové ovládání, digitální displej a automatické režimy jsou samozřejmostí. Některé typy obsahují příslušná rozhraní a lze je zařadit do řídicího systému budovy.
Rozdělený, nebo sloučený?
Klimatizační jednotky typu „split“ získaly své označení z anglického „to split“ – rozdělit. Sestávají vždy nejméně ze dvou dílů. Vnitřní díl, ve kterém je chladič a filtr vzduchu, bývá pověšen v místnosti na zdi, pod oknem, nade dveřmi a podobně.
Venkovní díl (kondenzační jednotka) obsahuje kompresor, ventilátor a kondenzátor, umísťuje se na střechu, na dvůr, prostě zvenku budovy. Na jednu vnější jednotku může být zapojeno až pět vnitřních. Kondenzační jednotka je hlučnější, její hlučnost je kolem 55 dB, jejím umístěním venku dochází k snížení hlučnosti a úspoře místa v interiéru. V případech, kdy vzduchem chlazenou kondenzační jednotku není možno instalovat vně budovy, používá se jednotka s vodou chlazeným kondenzátorem. Ten se pak umísťuje k nejbližšímu vodovodnímu kohoutku a odpadu vody.
Okenní klimatizace jsou rozšířeny spíše v USA, Japonsku a v tropických zemích. Zařízení se vyrábějí s chladicím výkonem 1,5 až 10 kW. Jednotky se zabudují do okna nebo do zdi tak, že část s kondenzátorem je vystrčena do venkovního prostoru a část s výparníkem – chladičem – vyčnívá do místnosti. Jedním motorem je poháněn venkovní i vnitřní ventilátor. I tyto jednotky se dodávají jako tepelná čerpadla.
Mobilní klimatizace je kompaktní zařízení, které snadno přemístíme podle potřeby. Stačí zapojit do elektrické sítě a hadici pro odpadní vzduch vyvést ven pootevřeným oknem či případně speciálně připraveným otvorem. Mobilní a okenní klimatizace jsou levnější, ale obvykle méně výkonné a hlučnější než dělené chladicí jednotky. Existují také nástěnná zařízení bez vnější jednotky. Montují se na zeď a chlazení kompresoru probíhá samostatným okruhem, jeden otvor ve zdi vzduch nasává a druhý vyfukuje. Výhodou je snadná instalace a téměř žádná údržba.