Prý sám nemá rád, když ho někdo označuje za jednoho z nejúspěšnějších umělců současnosti, stejně tak si nemyslí, že by snad byl „kutil“, jak ho už také někdo nazval. Jeho tvorba provokuje stejně jako jeho názory, například se nechal slyšet, že umělec nemusí nic umět nebo že umění (pozn. red. - instituce s uměním) by mělo být zadarmo.

Kam za Krištofem

Přestože se mnoho Kinterových děl dá vidět v galeriích zahraničních i u nás (například až do 28. května je prodloužená výstava Neuropolis v ostravské Galerii Gong), za jeho tvorbou se můžete vydat i do ulic nebo do přírody. Například pomník Bike to Heaven věnovaný propagátorovi městské cyklistiky Janu Bouchalovi a všem cyklistům, kteří zahynuli v pražských ulicích, najdete na pražském nábřeží kapitána Jaroše. A akustickou sochu nazvanou Public Jukebox zase na louce v obci Hrachov (můžete si ji také vyzkoušet, stačí si vybrat jednu z mnoha skladeb, nebo třeba i několik minut ticha od Johna Cage a jiné nahrávky).

Nebo si kupte knižní rozhovor, který nedávno vyšel v nakladatelství Vyšehrad a s umělcem ho vedl novinář Petr Vizina. Právě z této knihy jsme pro vás připravili malou ochutnávku.


Máš velký ateliér plný laciného materiálu, někdo by řekl odpadu. Čím tě přitahuje?

Je to mimo jiné úžasné dobrodružství, že věcem, odsouzeným k zániku nebo v lepším případě k recyklaci, dáváme úplně novou, nečekanou úlohu. Přidanou hodnotu, nechci říct duchovní, ale proč ne, můžeme to tedy říct: přidanou duchovní hodnotu, PéDéHá by se tomu mohlo říkat… Prohlížím si je, vyhrabávám je z hromad a přitom cítím jejich potenciál, stahuju si je sem a nechávám je zrát. Pak tady o něco zakopnu a ono mi to brnkne, svitne myšlenka, někdy mi to docvakne hned na smeťáku, někdy až roky po tom, co mi to kvalitně uzraje v ateliéru. To znamená, že obsah vlastně leze do formy, ale někdy je to zase naopak, to pak leze forma do obsahu.

Evolution Revision Evolution Revision Autor: Albatros Media

Jsi manuálně zručný?

Nemyslím si. Ne, ne, vážně, to je tak, že kdybych se měl poměřovat s nějakýma fachmanama, ať už v oboru truhlářském, či obrábění kovu, v robotice nebo v mechanice, samozřejmě mě strčí do kapsy. Mně často lidi právě tohle podsouvají, že musím bejt šikovnej, ale když se podíváš, co se dělá v současný, byť amatérský robotice, tak to je prostě strašně daleko. Ale umění tímhle směrem k dokonalosti úplně nejde, a proč by taky mělo? Čím je to upatlanější, tím je to vlastně zajímavější, to je naše výhoda. Zakládám si na tom, aby nám to tady prošlo rukama, protože to považuji za zcela zásadní. Protože když to jenom načrtneš a necháš vyrobit někoho jinýho, tak se z toho velmi snadno vlastně vytratí něco strašně podstatnýho. Takže my tady vyrábíme devadesát procent věcí, jen z technologickejch důvodů si třeba něco musíme nechat částečně udělat jinde, například nyní odlitek osmimetrový sochy z hliníku.

Jakou roli pro tebe lidi, tedy „public“, v interakci s tvým uměním hrají?

Baví mě, když vidím jejich rezonanci. Když vidím, že patnáctiletá holka nebo i pětaosmdesátiletá „dívka“ nějak vazbí s tím, co dělám. A to jsou pro mě největší odměny, že myšlenka a práce s ní spojená má odezvu, která samozřejmě nemusí být vždycky kladná. Odtud asi vychází moje potřeba srozumitelnosti sdělení. Protože umění často bývá hermetický, intelektuálně náročný nebo vyžaduje u příjemce bohatě strukturovaný vnitřní svět, včetně solidní intelektuální výbavy. Tudíž bývá často dost elitní, elitářské, a ještě si v tom libuje! Ale to také není špatně, protože pak může být o to chytřejší, minimalističtější nebo „neortodoxní“. Nejhorší je něco, co se líbí všem.

Ale tvůj ateliér taky funguje jako galerie, lidi si chodí prohlížet, co děláš.

Do dílny chodí spousta lidí, však to vidíš, jsou nadšení z toho, že viděli přesně to, o čem se bavíme. A samozřejmě bych tu měl daleko raději německy důkladně uklizený stůl, na něm sadu ořezaných tužek, všechno nářadí na svém místě, jak já po tom toužím! Co vidíš kolem, ten bezbřehej bordel, je jen výsledkem nastavení mých priorit, a těmi je proces a práce, ne tady mít naklizeno. Ale není to tak, že bych si v čurbesu liboval, je to totiž nepraktický. A to je právě možná to, proč si to někteří spojují s punkem, ono to je punkový, ale já po tom rozhodně netoužím… Mně dělá dobře, když mám uklizeno. Prach mě deptá, ale nejde to jinak, protože cíl je práce. Navíc tady v podstatě pořád uklízíme, chápeš, je nás tady pět, poslední dobou i víc, a když sem někdy přijdu a už je toho moc a všude je to rozházený, a teď hledej kombinačky. Třeba deset minut hledáš kleště. Bere to energii.

Návštěvníci aterliéru Návštěvníci ateliéru Autor: Albatros Media

Jak ten popis koresponduje s tvým osobním životem?

Existuje zakořeněná představa, že umělec je rozevlátej, expresivní alkoholik, excentrik, nespolehlivej, tvořící jenom, když ho osloví múza. Tak já jsem vlastně nic z toho asi nikdy nedotáhnul nějak daleko, asi to spíš musíš mít nějak v sobě. Považuju se za spolehlivýho, a když něco slíbím, tak se to snažím dodržet. Baví mě mít jednu bezva ženskou a dvě krásný děti. K alkoholu daleko zas tak nemám, ale většinou vítězí workoholismus nad alkoholem, naštěstí.

Zdroj: Albatros Media

Čtěte také

Čtěte také

Ikona designu: Hodiny George Nelsona