Pro účely tohoto článku budeme používat výraz chladnička, i když máme v češtině rovnocenné synonymum lednička. A i když se ledem chladily úložné prostory pro uchovávání potravin už od dávných dob. Seznamte se s příběhy lidí, kteří vynalézali různá zařízení, jež vyrábějí chlad.
Možná ani netušíte, jakou trnitou cestou musel projít geniální Albert Einstein, než ho svět začal uznávat:
První byl lékař
Led vždy časem roztaje. Abychom mohli chladit nepřetržitě, potřebujeme systému dodávat vnější energii. Nejstarší zmínka, že se to někomu podařilo, pochází z roku 1756, kdy William Cullen (1710 až 1790) v Edinburghu předvedl přístroj, který vynalezl. Když se ether metanolu vařil ve vakuu, odebíral teplo baňce, čímž ji ochlazoval. K tomu, aby se tím zabýval, ho možná vedla roční zkušenost zdravotníka na obchodní lodi. Bylo mu devatenáct, měl za sebou učební léta u jednoho glasgowského lékárníka, ve dvaadvaceti si otevřel ordinaci a teprve pak začal studovat medicínu. Na univerzitě posléze přednášel nejen lékařství, ale také chemii. Hodně publikoval, vychoval řadu věhlasných lékařů, na přednáškách měl vždy nabito a ordinaci plnou. Jeho princip chlazení však zůstal jen prvním kamínkem ve vynalézání chladničky, nic víc.
Otec chlazení
Také skotský rodák James Harrison (1816 až 1893) jako syn rybáře věděl, jak je chlazení důležité. V Glasgowě navštěvoval technickou univerzitu a souběžně se vyučil tiskařem, což se mu hodilo, když emigroval do Austrálie. V Sydney založil tiskárnu, v Melbourne pak vydával noviny. Někdy v roce 1862 napsal o místním žalobci, že se při práci opíjí. Soud to vyhodnotil jako urážku na cti, Harrison dostal pokutu. Aby se vyhnul bankrotu, noviny prodal a chlazení se věnoval na plný úvazek. Od let 1855 až 1856 už totiž vlastnil patenty ke stroji na výrobu ledu. Domácí chladnička to však nebyla, protože jen setrvačník měl v průměru 5 metrů a produkce činila až 3 tuny ledu denně. Vymyslel však princip: jako první k cirkulaci a stlačování plynu použil kompresor.
Však ho za to někteří považují za ‚otce chlazení´. O stroje byl zájem, hlavně v pivovarnictví a mezi zpracovateli masa. Jenže Harrison udělal chybu – naparoval se, že z Austrálie do Anglie převeze čerstvé hovězí maso, aniž by se zkazilo. Jak jinak, nedovezl. Někde na půli cesty celý zkažený náklad naházeli do moře. V jedné verzi se uvádí, že stroj na výrobu ledu selhal, ve druhé, že Harrison na loď instaloval pouze chlazení, které ale nestačilo. Každopádně to bylo fiasko. Vynálezce se zařekl, že už nikdy více, a vrátil se k novinařině.
Nástup jaderných fyziků
Další zajímavý příběh nabízí Albert Einstein (1879 až 1955). Už byl nositelem Nobelovy ceny, když seděl u snídaně a četl noviny. „Představ si,“ vzhlédl ke své ženě Else, „prasklo chlazení a celá početná rodina se otrávila. I děti.“ Mluvil o chladničce v bytě. Před sto lety byly kompresorové chladničky rozměrné, kupovaly si je vedle restaurací a obchodů spíše jen zámožnější domácnosti. Jenže jako chladivo se používaly čpavek, oxid siřičitý nebo metylchlorid, což jsou jedovaté plyny. Posledně jmenovaný dokonce občas explodoval. Novinová zpráva nasadila slavnému fyzikovi brouka do hlavy a ještě týž den zavolal někdejšímu žákovi Leó Szilárdovi, aby to spolu probrali. Zřejmě už tady naznačil, že kdyby chladicí zařízení nemělo mechanické součástky, které se časem opotřebovávají, nemohlo by nic toxického uniknout.
Vizitka Leó Szilárda
Leó Szilárd (1898 až 1964) nebyl jen tak někdo. V té době už měl doktorát za práci o termodynamice, právě vynalézal elektronový mikroskop, lineární urychlovač částic a cyklotron, které záhy patentoval. Za pár let vysloví myšlenku jaderné řetězové reakce, odkud bude kousek k jadernému štěpení, a on by se měl zabývat chladničkou?
Einstein si ho ale nevybral náhodou. Už na přednáškách oceňoval jeho postřehy, dokonce uznal, že se mýlil, když mu o deset let mladší student vyvrátil jednu jeho teorii. Leó se narodil v Pešti v rodině stavebního inženýra. Získal solidní vzdělání, sotva se však zapsal na univerzitu, dostal mobilizační rozkaz, protože vypukla válka. Podstoupil důstojnický výcvik, ale než mohl s dělostřeleckým plukem rakousko-uherské armády odjet na frontu, onemocněl španělskou chřipkou. Paradoxně mu to zachránilo život, neboť většina vojáků pluku padla. Po válce se Maďarsko osamostatnilo, ale změnily se i poměry. Když chtěl se svým mladším bratrem nastoupit na univerzitu, nacionalističtí studenti jim v tom zabránili – Szilárdova rodina byla totiž židovská. Přestěhoval se do Berlína, kde nejdříve začal studovat na technické univerzitě, aby posléze přešel na Univerzitu Fridricha Wilhelma (dnešní Humboldtovu), kde se věnoval fyzice. A spřátelil se s Einsteinem.
Sto let bez poruchy?
Oběma se nakonec podařilo vymyslet a nechat sestrojit systém chlazení, který nepotřebuje tlak vyráběný kompresorem, je zcela hermeticky uzavřený, dokonce tak, že by mohl pracovat bez poruch až sto let – jak tvrdili. A k činnosti mu stačí pouze dva plyny (například čpavek a butan), voda a něco na zahřívání, což může být jak plamínek plynového kahanu, tak elektrická spirála. Tím se v roce 1930, kdy jim byl uznaný patent, zrodila chladnička nazývaná Einstein-Szilárdova nebo jen Einsteinova. Spolu pak vymysleli ještě další dva principy. Údajně proto, že Einstein chtěl ten původní zjednodušovat, kdežto Szilárd by nejraději nové okruhy přidával. Podali a prodali několik dalších patentů, jejich chladniček se však domácnosti nikdy nedočkaly.
Proč neuspěli
Jinak na tom byli Švédi Carl Munters (1897 až 1989) a Baltzar von Platen (1898 až 1984). S chladicím zařízením, kde by se nic nepohybovalo, přišli už v roce 1922. Tehdy studovali stockholmský technologický institut a pracovali po nocích, takže ve dne vyspávali a zanedbávali výuku. Jejich projekt se stal díky firmě Electrolux základem všech pozdějších chladniček tohoto typu, zejména těch, jimž energii dodávala propan-butanová lahev.
Proč tedy neuspěli Einstein se Szilárdem, ačkoli práva prodali stejné firmě a přestože už ve svém prvním patentu Munterse i Platena zmiňovali? Měli trochu smůlu, jako ostatně spousta vynálezců v jakémkoli oboru. Kompresorové chladničky byly účinnější, dokázaly vytvořit daleko nižší teploty. V té době se masově přecházelo z jedovatých plynů na netoxický freon (byť se později ukázalo, že škodí jinak), čímž odpadla hlavní nevýhoda a nebyl důvod něco měnit. Vypukla celosvětová krize, navíc se ve 30. letech dostali v Německu k moci nacisti a vědci měli rázem jiné starosti.
Leó Szilárd stihl i s rodinou včas odjet do Anglie, kde pomáhal uprchlíkům, jako byl on sám – sloužily k tomu i peníze, které získal za zmiňované patenty. V roce 1938 se přestěhoval do Spojených států, kde se mimo jiné podílel na vynalézání atomové bomby. Aby se pak proměnil v jejího zarytého odpůrce poté, co ji v Hirošimě a Nagasaki použili Američané. Také Albert Einstein zažíval příkoří za svůj židovský původ. V roce 1933, kdy se stal Hitler kancléřem, byl naštěstí v zahraničí na přednáškách. Do vlasti se už nemohl vrátit a do konce života pobýval rovněž ve Spojených státech.
Takže na otázku, kdo také vynalézal chladničku, můžeme tohoto slavného vědce s klidem jmenovat. Ale jak jsme si vysvětlili, bude to relativní.
Zdroj: časopis Receptář
