Hned na začátku bychom se měli dohodnout na předpokladu, že má smysl při plánování formy budoucího domu rozhlížet se kolem a dům vztahovat k okolí, místu jeho dlouhé budoucí existence, k duchu a charakteru prostředí, ke geniu loci. Právě tento duch způsobuje, že někdy i dobrý dům nedostane šanci vrůst do prostředí, v němž byl postaven, zůstává tu cizí a i laik vidí, jak tady poněkud hloupě či nadutě trčí.

Takovým domům to sluší spíše na vesnici. Takovým domům to sluší spíše na vesnici Autor: Jan Rampich
Sbližování protipólů

Po čtyřicetiletém stírání rozdílů mezi rozvinutým městem a zaostalým venkovem v komunistické režii a následném podnikatelsko-barokním pomatení smyslů se opravdu lecjaký rozdíl smazal a zatemnil. Není možné nevidět, že podstata nároků na bydlení v rodinném domě ve městě a na vsi se neustále sbližuje a sjednocuje.

Čtěte také

Domy s ještě nedávno velmi oblíbeným rizalitem ve štítě. Říkává se tomu také „rozbít fasádu“.

Čtěte také

Tohle po architektech nechtějte. Nikdy

Dnes už to ani na vsi za každými vraty nekdáká, nekváká, nekvoká, nebučí, nebečí, nemečí, ba ani nechrochtá jako dříve. Sem tam zaštěká pes, ale to ve městě také a někdy mnohem častěji. Možná že budoucí generace architektů a stavebníků budou už pokládat rozdílnost formy venkovského a městského domu za zcela přežité klišé, anachronismus nepodepřený žádnou obhajitelnou argumentací. Pro mě však sám fakt, že postavím-li na návsi jihočeské vesnice funkcionalistickou krychli, porušil jsem nejen slušné mravy (neboť jsem dal všem ostatním arogantně najevo, že na ně kašlu), ale i rozplakal genia loci (neboť tomu jsem ukázal, že něco tak efemérního jako jeho maličkost není hodné zřetele), je argumentem úderným jak buchar z ČKD.

Takto vypadají domy městského typu. Takto vypadají domy městského typu Autor: Jan Rampich
Z extrému do extrému

Avšak také druhý extrém, totiž stavět na vsi repliky i jakobyrepliky původních chalup, je nesmyslný. Občas se rozesmutním nad novou chalupou se sedlovou střechou s mohutnými přesahy ve štítě i u okapu, sklonem střechy 35°, nadezdívkou pod pozednicí dva a půl metru, půdorysem blízkým čtverci o šířce 11 metrů a malými okny svislých formátů, důsledně členěnými alespoň na šest tabulek vloženými meziskelními mřížkami. Tohle pustí každý stavební úřad (vždyť to má přece sedlovou střechu, že), jenže dům potom spíše než venkovskou chalupu připomíná rozpláclou ropuchu.

Pokud je ale za vsí na kopci třeba zřícenina hradu, mluví do povolování také památkáři. Právě oni sní své sny o vesničkách s domky ladovského typu, od toho tu koneckonců jsou. Jenže klient taková okénka nechce, a když, tak jenom ve štítě. Ani z metrového přesahu střechy nad zákropem není nijak nadšený. Většinou pak naši při s úředníky z NPÚ prohrajeme, žádná diskuse se zhusta vůbec nepřipouští a už samotný fakt, že byste se s nimi chtěli sejít a podebatovat, je pokládán bezmála za neodpustitelnou drzost.

Pokračování článku včetně osmi zásadních rozdílů mezi městskými a venkovskými domy si přečtete v únorovém čísle časopisu Dům a Zahrada, které vychází 19. ledna.

Ing. arch. Jan Rampich

Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a urbanistického postgraduálu. Působil v Projektovém ústavu ČKD Praha, má zkušenosti s prací architekta či poradce pro města Plzeň, Strakonice, Český Krumlov a Dobřany. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář, navrhl asi 300 rodinných domů a řadu bytových, komerčních a kulturních staveb. Je autorem dvou knih o rodinných domech. www.ais-atelier.cz