Většina lomikamenů vyžaduje světlé stanoviště, ale nesnese přímý úpal; mechovité druhy mohou být i v polostínu. Ve spárách mezi kameny se bude dařit lomikamenům plazivým, naopak druhy s kožovitými listy ocení spíš vlhčí půdu a můžeme je sázet na okraje cestiček a trvalkových záhonů. Zemina by měla být neutrální až zásaditá; rostlinám prospěje, pokud je obložíme kamínky z drceného vápence.

Na skalky se s oblibou vysazují lomikameny mechovité, které vytvářejí měkké zelené bochánky a na jaře bohatě nakvétají. Hojně využívaným kultivarem je lomikámen Arendsův (Saxifraga × arendsii), který během dubna kvete v různých barevných odstínech, od bílé přes růžovou až po tmavě červenou. Tomuto kultivaru vyhovuje polostinné stanoviště, kde je půda sice propustná, ale v létě tolik nevysychá. Za přílišného sucha může lomikámen Arendsův od středu "reznout". To se dá napravit tak, že vyschlý střed vysypeme vrstvou zeminy a celý "polštářek" obložíme kamením, aby byla rostlina nucena rozrůstat se jen do svého středu, a vyschlé místečko se tím zacelilo.

Velice dekorativní, tmavě zelené kožovité listy shluklé do nízkých přízemních růžic vytváří lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata). Nejlépe roste v propustném substrátu s příměsí drceného vápence na slunném stanovišti s mírným přistíněním. Jeho květy bývají bílé, někdy s karmínovými tečkami, a objevují se až v průběhu června a července.