Pro magnolii čeština kdysi vymyslela název šácholan, odvozený od slova "šách", jímž se označovaly šištice, které keř vytváří po odkvětu. Ačkoli se tento termín v lidové mluvě příliš neujal, dodnes se s ním v zahradnictvích setkáte. Ze všech možných druhů se u nás nejčastěji pěstuje právě šácholan Soulangeův, jemuž věnujeme dnešní článek.
Botanicky jde o křížence šácholanu obnaženého a šácholanu liliokvětého. Od jiných kultivarů se liší hlavně tím, že rozkvétá už během dubna ještě před olistěním. Je to výhoda jen zdánlivá, protože magnolie jsou choulostivější dámy, a pokud se v dubnu vrátí mrazíky, květy zhnědnou a je po parádě. Přesto jde o velmi oblíbený druh, který zaujme i na podzim díky pestrému zbarvení listů.
Magnolie Soulangeova se bohužel nehodí do každé zahrady, jelikož potřebuje hodně prostoru. K pěstování v nádobách není vhodná už vůbec. Může dorůst výšky až 6 metrů a svým vzrůstem připomíná spíš strom než keř. Nejlépe vynikne jako solitéra na travnaté ploše nebo mezi nižšími keříky a trvalkami. Veškerou okolní vegetaci byste měli zasadit hned spolu s magnolií, protože keř koření velmi mělce a zrývání zeminy kolem by ho mohlo vážně poškodit. Z tohoto důvodu také vytahujeme plevel zásadně ručně, magnolii nikdy neokopáváme.
Výběr správného stanoviště je pro úspěšné pěstování magnolií klíčový. Keř potřebuje dostatek slunce, aby kvetl, kořeny však preferují přistínění, neboť nesnesou sucho. Ve studených oblastech a mrazových kotlinách se mu dařit nebude, přeci jen jde o rostlinu teplomilnou. Zemina by měla být mírně kyselá, obohacená rašelinou - magnolie jsou obecně velmi citlivé na vápník.
Další zvláštností je, že tyto keře špatně snáší řez a přesazování. Po úvodním zkrácení výhonů při výsadbě už s rostlinou dále nehýbeme ani ji neprořezáváme, s výjimkou odstranění namrzlých nebo poškozených větví. Půdu okolo se vyplatí pokrýt mulčem, který v létě udrží v zemi vláhu a v zimě ochrání kořeny před mrazem.