Se sklem lidé pracují odnepaměti. Zpočátku z něj vyráběly šperky, kterými se ženy krášlily, později s vynalezením nových výrobních postupů bytové doplňky. Používalo se také k výplním okenních rámů a s objevem výroby velké skleněné desky se začalo používat mimo jiné také u nábytku. Sklo je nesmírně proměnlivá látka, která je schopná přijmout prakticky jakýkoliv tvar i barvu – být zkrátka vším co si usmyslí jeho opracovatel. I když proces naplnění jeho fantazie může být velmi náročný, výsledek je vždy v konečné fázi zúročen. Skleněné výrobky ať už drobné či větší vytvářejí v interiéru nezaměnitelnou atmosféru. Průhlednost totiž dává výrobkům zvláštní význam – kryjí, ale neskrývají. To plně odpovídá současným trendům bytové kultury – místnosti mají být vzdušné, transparentní, odlehčené a jednoduché. Sklo a nábytek Původně se sklo u nábytku používalo pouze jako doplněk, zpravidla se z něj vyráběly výplně dvířek u skříní a sekretářů. Bylo to z ryze estetického účelu. Umožňovalo totiž vystavit předměty tak, aby se na ně neprášilo a zároveň mohl majitel obdivovat jejich krásu. Dnes patří sklo k jedněm z nejoblíbenějších materiálů při výrobě moderního nábytku. Samo o sobě působí sice krásně, zato však chladně. K potlačení tohoto efektu ho často návrháři kombinují s materiály navozujícími teplo domova např. dřevěnými dýhami či proutím. Chtějí-li efekt naopak zvýraznit, pak ho spojí s některým z kovů např. nerezem či aluminiem. Existuje také nábytek vyrobený pouze ze skla. Nejčastěji to jsou jídelní a konferenční stolky, skleníky, pořídit si můžete dokonce i křeslo. Návrhářům nechybí invence ani jim nebrání výrobní možnosti, spíše je v rozletu jejich fantazie brzdí samotný zákazník. Ten totiž preferuje především pohodlí a to by mu třeba taková skleněná postel rozhodně nepřinesla. Pravda o sklu Málokdo ví (nebo si pamatuje ze školních lavic), že sklo stále teče. Nezáleží na tom jestli je čiré nebo zabarvené, vytažené z pece nebo vychladlé. Ptáte se proč? Je to dáno fyzikálním uspořádáním jeho vnitřních vazeb. Sklo totiž nemá krystalickou mřížku. Znamená to, že ve vnitřní struktuře chybí trojrozměrný pořádek, takže se sklo podobá kapalinám. Traduje se, že pokud byste položili na skleněný stůl minci, tak by za několik století (možná tisíciletí) prošla skrz desku. V běžném životě, mluvíme my laici o takzvaném sodovápenatém křemenném sklu. Vyrábí se z křemičitého písku, sody, potaše (uhličitanu draselného) a vápence, barvu mu dodávají zpravidla oxidy kovů. Praktické užití Většina z nás si při vyslovení slova „sklo“ představí předmět z křehkého materiálu. Je ale víc než jasné, že pokud se používá k výrobě nábytku, který má za úkol nést (police) či umožňovat činnost (jídelní stůl), pak musí být přizpůsoben své funkci. „Nábytkové sklo“ je velmi odolné, což je docíleno kalením (ohřívá se na teplotu až 550oC a následně prudce ochladí). Tak získá vysokou tvrdost a odolnost proti rozbití. Používá se také lepené bezpečnostní sklo tvořené z několika vrstev, proložených průhlednou či barevnou fólií. Stolové desky mají toto tvrzené sklo opatřené fazetou, tloušťka se pohybuje mezi deseti až patnácti milimetry. U vitrín se používá jiná tloušťka skla k výplním dvířek a jiná na police, obvykle od dvou do pěti milimetrů. -bra-