
Proto ani nádobí, jídelní porcelánové servisy nebo hrníčky nebývaly moc často modré. Jsou ale výjimky. Tato zásada platila ale omezeně – popírá ji například výroba porcelánu. Jako by si výrobci v dějinách málo dělali z poučky o odpudivosti modré ve spojení s potravinami (která byla také „vynalezena“ daleko později).
Ovšem už dávno tady bylo ručně malované lidové nádobí – tady výjimka také potvrzovala pravidlo o modré barvě. Džbánky, hrníčky, talířky se skvěly modrou ve všech odstínech. Občas se z nich jedlo nebo se z krajáče nalévalo mléko, ale v pozdějších dobách se talíře ocitaly zavěšené na kuchyňských stěnách a džbánky a hrníčky na poličkách. A dále je tady samozřejmě slavný modrobílý cibulák z Dubí a anglické čajové servisy s modrými bukolickými krajinkami, třeba těmi inspirovanými romantickým malířem Constablem. A nakonec vůbec nejvýraznější modrá barva se vyskytuje na honosném temném kobaltovém nádobí zdobeném zlatem.
Modrá se dnes do kuchyně vrací, ale specifickým způsobem. Celomodré talíře nejsou opravdu moc často k vidění, když modrá, tak třeba jen ve formě tenké linky. Anebo v kombinaci s jinými, tentokrát „jedlými“
barvami. Jinak se modrá barva používá hlavně na ručně malovaném (třeba znojemském) porcelánu ve spojení s trávově nebo světloučce zelenou a žlutou – vznikne tak velmi svěží, jaksi „velikonoční“ barevný akord.
Modrou ale nenajdeme třeba na plastovém nádobí - například když procházíme oddělení plastů, mísy a tácy jsou tady bílé, béžové, průsvitné, žluté, oranžové i červené, nějaká ta zelená se také najde, ale modrá opravdu jen sporadicky. Lidé totiž sáhnou spíše po „jedlých“ barvách, takových, v jakých se vyskytují plody ovoce nebo zelenina, jako mrkev, rajče, jablko, hruška, nebo i narůžovělá melounová nebo malinová jde celkem na odbyt.
-ag-Foto: Archiv In, Sia Home Fashion