A také to, co jindy vyhazovali na kompost jako odpad. Tak se obraceli k otrubám, řepě krmné, tuřínu. Místo domácí zeleniny pak konzumovali divoce rostoucí rostliny - sedmikrásky, pampelišky, kopřivy, šťovík, popenec, lopuch.

Cukrová řepa běžnou součástí jídelníčku

Ještě koncem 19. století se jídávala řepa cukrovka hlavně tam, kde se pěstovala, jako třeba kolem cukrovarů středního Polabí nebo dolního Povltaví. Příkladem může být "pražená řepa" - kdy se oloupaná cukrovka zapražila s nakrájenou vepřovou kůží. K takovýmto vyloženě nouzovým jídlům se potom lidé vraceli za první světové války. Ve všech řepařských oblastech se téměř do současnosti jedly třeba "řepánky" - pokrm o třídu bohatší. Placky z mouky se nadívaly plátky řepy s přidáním máku a bohatě se omastily. A kdo měl, přidal do nádivky i pepř a badyán.

Cukrová řepa byla ale jídlem lepším než řepa krmná. Lidem ale nezbývalo než jíst i tu.

Například se nakrouhala a dusila jako zelí. Jídlo sestávající z takto upražené krmné řepy a omaštěných brambor se nazývalo "kravařky". Jedlo se jako oběd i večeře v chudých rodinách do roku 1918, potom se jím opět muselo vzít zavděk za druhé světové války.

Jídla z otrub připravená

V dobách neúrody, později hospodářské krize a samozřejmě za válek se přidávaly do jídla běžně otruby. A jak bída pokračovala a stupňovala se, podíl otrub v těstu nebo mouce byl pořád vyšší - až za nejvyšší nouze nastoupila hladová polévka pouze z otrub. Jinak se otruby přidávaly do knedlíků, placek, chleba a jedly se k bramborám. Nebo se vyrobily z otrub a kukuřičné mouky suché, nemaštěné placky.

Otruby jsou odpadní látkou vznikající při loupání, kartáčování a šrotování obilí; používají se jako krmivo. V posledních letech se zjistilo, že podávané v malém množství mají příznivý dietetický účinek na lidský organismus. Obsahují totiž nejen části slupek obilek, ale také obilných klíčků.

Divoké byliny a polévky nechyběly

Na saláty se v dobách krize a za válek chodilo na meze, do luk. Tak se jedl náhradou za listový salát šťovík, který se zpracovával nejen zastudena na salát, ale také se dusil na vodě (nebo na omastku, pokud byl k mání). Kořen lopuchu se smažil nebo strouhal, z kopřiv se dělal "špenát".

Nouzovým a typickým pokrmem obou světových válek v našich zemích i jinde v Evropě byl tuřín; zejména řídká vodová tuřínová polévka - obvyklý pokrm zajatců a válečných vězňů. V obou světových válkách se jedl "tuřín zapražený", s moukou, sladký nebo slaný. V dobách míru pak toto jídlo zůstávalo pokrmem chudiny. Dnes si tuřín dáme jako přílohu a mladou bulvu můžeme chroupat i syrovou; má nasládlou, lehce peprnou chuť.

Polévky byly nouzovým jídlem vždy. Jako třeba "kucvárka", polévka z ječné mouky a svařeného mléka. Bylo-li, rozkvedlalo se do polévky i vejce. Při těžší práci na poli, třeba při mlácení cepy, se jako ranní jídlo podávala "pracharandová polévka" - z pracharandy neboli tlučených sušených hrušek. Další z mnoha dnes již vymizelých polévek byla "praženka" - kterou jedli za I. světové války nejen chudí, ale i sedláci. Byla to v podstatě jen rozředěná pražená jíška (málokdy z másla, třeba i sádla nebo loje). Výsledná chuť polévky pak záležela na tom, jak se tento základ okořenil.

-ag-Foto: www.profimedia.cz