Jak tedy těmto živočichům nejlépe pomoci? Pokud jim aspoň trochu vrátíme jejich přirozené prostředí, z něhož je vytlačují silnice, trávníky golfového střihu, rozorané meze a remízky atd. Což je ale mnohem obtížnější, než zajímavé zvířátko krmit kapsičkou pro kočky a kuřecím masem a pak pracně odblešovat celý byt…

Už jen milion

Západní Evropa se začíná potýkat s akutním ubýváním ježků. K nám zatím ještě nedošlo, ale jedná se zřejmě jen o otázku času (čemuž nasvědčují tisíce bodlináčů, co každoročně najdou smrt na českých silnicích, i změna klimatu, která jim bere některé oblíbené druhy potravy).

Ve Velké Británii v roce 2016 odborníci napočítali cca 100 tisíc ježků přejetých automobily. Vloni už jich ovšem mělo být 335 tisíc. Tomuto neradostnému vývoji odpovídají i odhady celkového výskytu těchto savců ve Spojeném království: zatímco v 50. letech jich mělo být kolem 30 milionů, letos už jde o pouhý milion.

Ochránci přírody proto zvoní na poplach a ježci – dříve samozřejmá součást ostrovní přírody – se dostali na červený seznam ohrožených druhů zvířat. „Existuje řada prostředků, které by měly ježky chránit,“ říká Lauren Moore, která vedla aktuální průzkum pro charity pečující o ohrožená zvířata. „Jsou tu zpomalující silniční prahy, značky upozorňující na ježky, tunely, jimiž by měla zvířata silnice podcházet apod. Bohužel však nevíme, do jaké míry ježci tyto podchody a přechody využívají.

Mrtvá zvířata na silnicích hned vedle podchodů nás k optimismu nevedou. Ježek totiž na vozovku nevstupuje proto, že by chtěl přejít na druhou stranu. On tu po dešti hledá žížaly a rousnice a za nocí hmyz, který se zdržuje na povrchu sluncem vyhřáté vozovky. Takže jsme došli k závěru, že ježky nezachrání žádné pomůcky, nýbrž v prvé řadě změna chování řidičů a v druhé řadě změna v celkovém přístupu ke krajinné mu managementu.“

Se slovy by nejspíš souhlasil i Karel Makoň, vedoucí Záchranné stanice živočichů v Plzni. Nadšení dětí a soucit jejich maminek trochu chladí. „Jenom od srpna by nám lidé přinesli nějakých 300 až 400 ježků – kdybychom je ovšem brali,“ konstatoval počátkem října. „Lidé chtějí udělat dobrý skutek, ale ve stylu: já vám ježka předám a vy se postarejte.

Přitom prakticky vždy jde o mláďata z druhého vrhu, která zachraňovat není efektivní ani pro přírodu, ani pro člověka. Náklady na jednoho ježka byly před časem vyčísleny na více než dva tisíce korun za zimu, nyní budou násobně vyšší. Na jaře pak – i přes veškeré opatrování – vracíme do přírody slabé zvíře, které v ní nemá co dělat a které by bez našeho zásahu přirozeně vypadlo z dokonale nastaveného přírodního systému. Něco jiného je, když narazíte na ježka zraněného: ten skutečně patří do záchranné stanice živočichů.“

Dost ježků (přesná čísla opět chybí) ostatně po vypuštění do volné přírody na jaře stejně uhyne; pokud tedy vůbec přežijí amatérskou zimní péči lidí, kteří to s nimi sice myslí dobře, jenže přírodě se těžko vzdoruje.

Bodlinatí braši

Bodlinatí braši

  • Původně se jim česky říkalo „jež“, pak jsme ale dali přednost zdrobnělině „ježek“.
  • V Evropě se vyskytují ježek východní a ježek západní. Normální teplota jejich těla činí kolem 35 °C, ale při hibernaci (například ve Skandinávii trvá až osm měsíců) klesá na pouhé 2 °C.
  • Ve volné přírodě žijí ježci zhruba 4 až 7 let, v zajetí až 16 let.
  • Za posledních 15 milionů let se prakticky nezměnili.
  • Ve starém Egyptě byli považováni za posvátná zvířata.
  • V mnoha státech USA a Kanady, stejně jako ve Skandinávii či Itálii, je domácí chov ježků zakázán.
  • S ježky sdílíme řadu chorob: rakovinu, ztučnění jater, nemoci srdce apod.
  • Bodlináči mohou trpět „balónovým syndromem“, při němž se jim pod kůží hromadí vzduch, až jsou jako fotbalový míč.
  • Zatímco my ježky chráníme, v řadě asijských a afrických regionů jsou bráni jako lék či afrodiziakum. Například beduíni je používají coby léčivo na revma, artritidu a impotenci, v Maroku se na podporu potence a proti urologickým chorobám inhaluje dým z pálených ježčích ostnů, ve střední Africe je dokonce jejich maso považováno za „obranu“ proti působení čarodějnic.
  • Ve Walesu jsou v prodeji brambůrky s „ježčí příchutí“.
  • Starořecký mudrc Archilochos pravil: „Liška zná mnoho triků. Ježek jen jeden, ale zato dobrý.“
  • Ježek Kolja figuruje jako dárek na usmířenou knížeti Myškinovi v Dostojevského románu Idiot.
  • Ježek Sonic je známou postavou počítačových her.

Jestli ježkům chcete skutečně pomoci, zkuste je teď na podzim přikrmovat na místech, kde se podle vašich zkušeností vyskytují. Chutná jim vlastně to, co psům a kočkám (plus sem tam nějaká mršina apod). Ale pozor: mléko ani ovoce ve větším množství ježkům nesvědčí! Ladovská představa o bodlináči, který si na zimu schraňuje jablka, vznikla zřejmě omylem: ježci se rádi válí ve shnilém či nakvašeném ovoci, aby tím překryli svůj přirozený pach a zmátli případné nepřátele.

Příroda je nelítostná

Když na podzim potkáte statného ježka, jehož váha je kolem půl kilogramu (tolik potřebuje k přežití zimního spánku), nepleťte se mu do života. Každý ježek má svůj „rajón“, ve kterém si teď na podzim chystá teplý voděvzdorný pelech a ze všech sil se krmí, aby jeho tělo dosáhlo žádoucího zhruba třetinového podílu tuku. Pokud ho vezmete a někam odnesete, uděláte mu medvědí službu.

Právě tak obvykle špatně dopadne, když chcete nějaké ježčí nedochůdče vypiplat u sebe doma. Nejde jen o to, že vám tam přinese stovky blech a další parazity či že má dost nechutné zvyky (například vykálet se po jídle do misky se zbytkem stravy). Hlavně však – protože jde obvykle o ježky z takzvaného náhradního vrhu, který přichází na řadu, když samice přijde o první vrh – zvíře není moc „naprogramováno“, aby přežilo. A jestli se vám ho přesto podaří udržet naživu, vrátíte pak do přírody tvora, který bude dál šířit své kazové geny.

Mnohem více ježkovi prospějete, když na zahradě a na dvorku necháte trochu nepořádku: s chutí si udělá hnízdo třeba ve staré králíkárně, vystele si ho posekanou trávou a přitom se vesele živí tlustými dešťovkami z kompostu. Smrtící však jsou pro ně bazény (neumí moc plavat), pohozené pytle se zbytky chemikálií, otevřené šachty, do nichž by mohli zapadnout apod.

Ježci z prvního (jarního) vrhu zpravidla pomoc člověka nepotřebují a brání se jí. „Záchranou slabých mláďat z náhradního vrhu se již několik let nezabýváme, jelikož výsledky, které to ve finále přinášelo, byly oproti nákladům a úsilí pro celkový ekosystém bez hlubšího významu,“ říká Karel Makoň.

Musíme si zkrátka připustit, že příroda dovede být i krutá, ačkoliv jde o krutost jen podle lidského hlediska. Stále v ní totiž probíhá darwinovský boj o přežití a člověk udělá nejlépe, když se do něj nebude plést. Jedinou zásadní pozitivní změnou, kterou by měl učinit, by byl návrat přírodních podmínek k alespoň určité přirozenosti – tedy do stavu před nějakými 100, 150 lety. Což by znamenalo nejen obrovské náklady, ale také změnu životního stylu nejhoršího predátora Země – „člověka rozumného“.

Zdroj: Květy