Také mezi rostlinami poskytujícími plody pro výrobu stimulujících nápojů jsou dva druhy vhodné pro pěstování v interiérech nebo zimních zahradách - kávovník a čajovník. Zatímco první z nich se v pokojových podmínkách pěstuje již běžně, čajovník je zatím spíše neznámou.

Známý životabudič

Je pravděpodobné, že pravlastí kávovníku je provincie Kaffa v Etiopii. Nejdůležitějším druhem je Coffea arabica, kávovník arabský, který představuje asi 65 % světové produkce kávových zrn. Jde o stálezelený keř nebo strom dorůstající v původním prostředí až pěti metrů. Listy jsou krátce řapíkaté, vstřícné, eliptické, špičaté, tuhé a často zvlněné. Květy jsou přisedlé po dvou až dvanácti ve svazečcích v úžlabí listů. Jsou vonné, s bílými korunními lístky. Plod je elipsoidní peckovice v době zralosti červená až fialová, ale i žlutá, velká asi 15 mm. V dužnatém mezokarpu a pergamenovitém endokarpu jsou uložena obvykle dvě semena, z jedné strany plochá, s hlubokou podélnou rýhou. Je-li v peckovici pouze jedno semeno, bývá kulovité. Takovému plodu se říká perlová káva.

Při pěstování v pokojových podmínkách je třeba dodržet určité nároky rostliny. Především půda musí být propustná a kyselá (pH 4 - 6,5), ale stačit by měl běžný supstrát pro pokojové rostliny. Stanoviště s dostatkem rozptýleného světla, ale ne na přímém slunci - ideální je okno na východ. Značně choulostivý je na prudké změny teplot, např. chlad při zimním větrání. Pro pěstování je nejvhodnější množení semeny, avšak ne staršími jednoho měsíce. Vyséváme je vždy i s pergamenovitým endokarpem.

V našich podmínkách začínají kávovníky kvést a plodit asi ve třech až pěti letech. Plody sklízíme až po dokonalém vybarvení. Kromě použití k dalšímu výsevu se můžeme pokusit o vlastní kávu. Vyloupnutá kávová zrna zbavíme osemení, usušíme a pražíme, nejlépe na pánvi či grilu, až nabudou typické tmavě hnědé barvy. Pak je rychle ochladíme proudem studeného vzduchu.

Nápoj s vůní dálek

Čajovník je prastará kulturní rostlina, která má původní domov v jihovýchodní Asii, a to v rozsáhlých oblastech od indického Ásamu, přes Barmu, Thajsko, Kambodžu až po jižní Čínu.

Camellia sinensis, čajovník čínský, je keř nebo strom dorůstající výšky až 15 metrů, v plantážích se však udržuje pravidelným řezem do výšky maximálně 120 cm. Listy jsou střídavé nebo eliptické, tuhé s pilovitými okraji. Mladé listy a listové pupeny jsou často stříbřitě plstnaté. Květy jsou velké, po dvou až třech v úžlabí listů, korunní lístky bílé a bázemi obvykle srostlé s vnější řadou pomnožených tyčinek. Plod je kožovitá trojpouzdrá zelená tobolka, v době zralosti hnědé barvy. Obsahuje jedno až tři tmavohnědá kulovitá semena velká jeden až dva centimetry.

Pěstování čajovníku v našich podmínkách je možné. Nejvhodnější jsou k tomu rostliny z čínské skupiny, neboť mají nižší nároky na teplo. Navíc se množí velmi dobře vegetativně řízkováním. Důležitou podmínkou je ale kyselost půdy (pH 4 - 6), čajovníky nesnášejí vápno. Ideální pro ně je rašilina. Pokud je pěstujeme v nádobách, mohou přes vegetační období růst v přístinu na zahraně nebo na balkoně, ale přezimovat musí v místnosti s teplotou kolem 10 °C. Ve větším měřítku se pěstování daří v tzv. tranšejích, což je jakési hluboké pařeniště, které je na zimu dobré překrýt okny nebo rohožemi. Pak můžeme očekávat i vlastní sklizeň a pokusit se o výrobu některého z četných druhů čaje.

Třeba na zmrzlinu

Z exotických druhů, které také známe z kuchyně, je vanilka, Vanilla planifolia, patřící mezi orchideje. Její původní vlastí je tropická Amerika, kde roste dosud planě. Je to vytrvalá, stálezelená ovíjivá liána s dužnatou válcovitou lodyhou dlouhou až několik metrů. Z kolének vyrůstají ploché listy, šupiny nebo bílé vzdušné kořeny, které mohou později nahradit původní kořenový systém. Květy typické pro orchideje jsou sestaveny v úžlabní hrozny. Uvnitř květu je jediná tyčinka, která má pyl slepený do zvláštního kyjovitého útvaru, tzv. brylky. V místech původu opylení zajišťuje speciální včelka, v ostatních oblastech je nutné umělé opylení. Jedině tehdy se vytvoří plod, kterým je tobolka. Ta však ani ve zralém stavu nemá typickou vanilkovou vůni - získá ji až po fermentačním procesu.

Pro pěstování vanilky je nutná úrodná půda s dostatkem vody. Vyžaduje i vysokou teplotu (25 - 27 °C), vlhkost vzduchu a vhodnou oporu, např. tyč obalenou rašeliníkem. Velmi dobře se množí řízkováním a samotná rostlina je velmi atraktivním doplňkem našich interiérů.

A kde se po těchto rostlinách podívat? Na internetu například na www.zahradnictvikruh.cz či na www.pawpaw.cz.

-Pavel Valíček, Dům a zahrada 12/2007-