(Ne)známé, ale krásné lité podlahy

Lité podlahoviny, tedy anhydrit a chemické stěrkové materiály, mají mnoho předností, a často jsou proto využívány i v rodinných domech, i když podlahovina tohoto typu je upřednostňována především v průmyslových a veřejných prostorech.

Průmyslová podlaha doma

Strohý minimalismus v designu bydlení, a současně návrat k přírodnímu vzhledu jen minimálně povrchově upravených materiálů zahrnul v posledních dekádách do své základní výbavy také lité podlahy z různých materiálů. Ty se tak staly novou generací podlahových povrchů, a to nejen v novostavbách, ale i u rekonstruovaných či sanovaných, narušených nebo nevyhovujících podlah.

Předností litých podlah je obecně dokonale rovný povrch, velké plochy bez dilatačních spár. Komu nevyhovuje tovární vzhled, může si zvolit tónování podle vlastních požadavků.

V rodinném bydlení se asi nejčastěji objevují podlahy anhydritové. Jak z názvu vyplývá, jde o lité podlahové směsi na bázi anhydritu, tedy síranu vápenatého. Po smísení s vodou, pískem a přísadami vzniká vysoce tekutá hmota, s níž lze po vylití pracovat ještě minimálně 3 hodiny, ale poměrně rychle vytvrzuje a pochozí je už po 24 až 48 hodinách. Aplikuje se snadno pouhým samovolným rozlitím, nehutní se. Ke zpracování směsi slouží speciální latě, pokládání tedy není ani fyzicky namáhavé. Plné zatížení pak taková podlaha snese již po pěti dnech.

Díky vlastnostem materiálu jsou anhydritové potěry zvláště vhodné pro objekty s podlahovým vytápěním, neboť jsou výborně stékavé, dokonale tedy vyplní prostor kolem otopného vedení, lepší je také jejich tepelná vodivost a rozložení tepla. V porovnání s betonem se při tenčí vrstvě prohřívá menší objem hmoty, anhydrit má také nižší odpor prostupu tepla, klesají proto i energetické náklady.

Praktický, hezký a odolný

Základem anhydritových směsí je pojivo, v tomto případě síran vápenatý, kamenivo se zrnitostí do 4 mm, voda a chemické přísady pro ovlivnění zpracovatelnosti a konečných vlastností – podlahovina může získat například protiskluzovou a antistatickou úpravu, zvolenou barevnost a podobně. Potěr může být buď spojený s podkladem, nebo spočívá naopak na oddělovací vrstvě, případně je plovoucí. Spíše výjimečně a za přesně stanovených podmínek lze anhydrit použít i pro mírně vlhké místnosti, jako jsou koupelny, kuchyně či WC. Zcela nevhodný je ovšem pro trvale vlhké prostory – například prádelny, sprchy, bazény či sauny.

Výsledný povrch potěru je hladký, nedělají se na něm trhliny, není náchylný k výrazným změnám rozměrů či k deformacím. Nepotřebuje ocelovou výztuž a ani velké plochy nevyžadují tvorbu dilatačních spár. Ty jsou nezbytné pouze v místech s výškovým rozdílem mezi jednotlivými potěry, nebo v případě přechodu ploch s podlahovým topením a bez něj. Anhydrit může být i podkladem pro konečnou nášlapnou vrstvu. V případě, že je finálním povrchem, je nutné natřít ho speciálními přípravky, neboť je po vytvrdnutí mírně prašný.

Potěr je možné aplikovat při teplotách do -5^°C, po aplikaci je nutné zabezpečit místnost proti průvanu. Lepší mechanické vlastnosti a homogennost směsi umožňují ve srovnání s betonem snížit tloušťku konstrukce až o 25 %, podkladové konstrukce jsou pak také zatěžovány v menší míře.

• pevná konstrukce (beton) se separační vrstvou ze speciálního papíru - 30 mm
• měkký podklad (tepelná izolace) - 35 mm
• podlahové topení (nad nejvyšším bodem topných trubek) - 45 mm

Aplikace litých podlahovin

Všechny typy litých podlahovin se nanášejí vyléváním v tloušťkách, které odpovídají charakteru daného materiálu, a to od 2 do 50 mm v jednom pracovním kroku. Aplikace je sice poměrně snadná, nezbytným předpokladem kvalitního povrchu je však pečlivě připravený podklad. Potěry shodného složení, ovšem aplikované v sousedních místnostech v rozmezí třeba jen několika málo minut, totiž mohou mít rozdílné vlastnosti. Základní parametry jsou dány ČSN 74 45 05. Podklad musí být především čistý, to znamená zbavený prachu, nečistot, zbytků barev a podobně, dále suchý, pevný a soudržný. Je totiž třeba vzít v úvahu, že i velmi kvalitní materiály vykazují v průběhu tuhnutí a vytvrzování určité objemové změny, cca 2 až 5 %, a tedy určité pnutí vůči podkladu. Nedostatečně soudržný podklad však tyto síly nepřenese a může dojít k takzvanému odskočení stěrky i s částí podkladu.

Podklad se tedy předem zbrousí, vysaje, beton je lépe otryskat ocelovými kuličkami. Při rekonstrukcích se vyrovnají větší nerovnosti a sešijí případné trhliny. Pokud podklad již obsahuje dilatační spáry, jsou přeneseny i do lité podlahy, vyplněny jsou spárovou šňůrou s trvale pružnou polyuretanovou hmotou. Před vylitím stěrky je nutné stěny a konstrukce pevně spojené s podlahou opatřit pružným dilatačním okrajovým páskem. Zbytková vlhkost podkladu před pokládkou lité podlahy by měla dosahovat maximálně 3,5 %, pouze v případě emulgovatelných epoxidových povlaků to může být až 8 %. Podklad je předem také nutné penetrovat. U hmot na bázi epoxidových pryskyřic jde většinou o řídkou epoxidovou pryskyřici, pro polyuretanové podlahoviny se používá nátěr na bázi polyuretanu. V případě polymercementových podlahovin se typ penetrace liší podle nasákavosti a druhu podkladu – jiná penetrace je vhodná na beton, jiná na anhydritový potěr či keramickou dlažbu, přesný typ je uveden v příslušných technických listech.

-Dana D. Daňková-Foto: KK lité podlahy