Přirovnání smrku omorika k sexy modelce je na místě. Tento vysoký a neobvykle štíhlý jehličnan má korunu sloupovitého charakteru, na šířku nezabere moc místa. A komu by bylo na překážku, že roste pěkně vzhůru, ten se může poohlédnout po zakrslých kultivarech.
A co když budete chtít smrk pokácet. Jak na to?
Co má v "občance"
Smrky omorika jsou zajímavé už svým původem, v jejich kořenech koluje srbská „krev“. Tento druh objevil a pojmenoval srbský botanik a přírodovědec Josif Pančić v 70. letech 19. století. Ale z rodu Pinus (borovice) do rodu Picea (smrk) ho přeřadil náš přírodovědec, botanik a lesník Emanuel Purkyně.
Samozřejmě existuje mnohem více druhů smrků, mrkněte do naší fotogalerie:
Tolerantní jehličnan
U nás se smrky omorika začaly pěstovat před více než sto lety. A protože zvládnou i znečištěné ovzduší, bude se jim dařit také ve městech. Nevadí jim ani nadmíru velké teplo a sucho, což se dá říci rovněž opačně – preferují slunné stanoviště. Pozor však na úpal a trvalé přemokření.
Čím ještě potěší
Na rozdíl od většiny dalších smrků, ale i ostatních jehličnanů zvládnou i vápenatou půdu. Typicky jde o zahrady založené v místech, kam se navážel stavební materiál nebo tu ještě nedávno stával dům či jiný objekt, což ovlivňuje pH půdy po řadu let. Prakticky to rovněž znamená, že tyhle smrky se dají v pohodě pěstovat poblíž vápnomilných rostlin.
Ach, ty barvy!
Elegantní smrky omorika nezřídka mají větve v horní části koruny odstávající, v dolní převislé. Jejich jehličí je sytě zelené až modrozelené, ale zespodu světlejší (díky bílým pruhům průduchů), proto vám můžou barevně připomínat jedličku. Nádherné jsou také šišky, téměř červené až purpurové či tmavě fialové (případně až namodralé), které se proměňují v tradičně hnědé. Přesněji: má jít o odstín skořice, tak si skočte do kuchyně pro tohle koření, abyste si dokonalost barev sami porovnali.
Zdroj: botany.cz, zahradkarskaporadna.cz