Kdyby se sešli odborníci napříč botanikou, dost možná by jedli kavkazskou skutečně pasovali na miss. Tedy alespoň v rodu jedlí a v rámci našeho klimatu. Je totiž opravdu výjimečná, ostatně posuďte sami.
Pokud chcete vědět, jak se dají jedličky namnožit, podívejte se na video:
Vejde se k vám?
Jedle kavkazská dorůstá v přírodě ve své domovině 50 až 60 metrů, a pokud chcete vědět, kolik měří a kde roste rekordmanka, klikněte sem. U nás to není tak horké a na zahradách to bude ještě méně (orientačně jde o výšku zhruba 12 až 20 m, šířku 3 až 5 m). Zejména v mládí si dává s růstem na čas, takže si ji opravdu užijete, každý centimetrový přírůstek stojí za obdiv. A až dosáhne zralého věku, budou ji okukovat vaši prapraprapředci. Jde totiž o dlouhověký strom, který může dělat radost v řádech několika stovek let.
Existuje mnohem více druhů jedlí, my jsme pro vás vybrali tyhle:
Dokonalé větve
U missek se cení míry 90-60-90 cm, u jedle kavkazské dokonalé větve a jehličí. Stálezelený strom roste do tvaru kuželu, větve jsou pěkně husté a pravidelné, až k zemi. Pokrývá je ohromný zástup krátkých jehlic, i z horní strany. Právě díky této dekorativnosti jsou jedle kavkazské tak populární. Schválně si je jděte prohlédnout, měli byste je najít v některém parku, protože bodují hlavně jako okrasná dřevina.
A co šišky?
Vzpřímené šišky se vybarvují od zelené až po hnědou, v mezičase nabídnou také načervenalou, bordó až šedomodrou pastvu pro oči (jejich barva se mírně proměňuje rovněž s ohledem na stáří jehličnanu). Schválně si časem zkuste zasoutěžit s přírodou – posbíráte spadané šišky dříve, než je stačí ukořistit náš nejkrásnější hlodavec?
Nabídněte jí zázemí
Mrazuvzdorné jedle kavkazské mají rády propustnou, dobře odvodněnou a vlhkou půdu, pokud možno živenou tak akorát, s neutrálním až mírně kyselým pH. A také slunce, byť snesou také polostín. V mládí je fajn dopřát jim přistínění, ovšem i bez něj přežijí. Vzato kolem a kolem, jde o vcelku nenáročnou okrasnou dřevinu.
Nepleťte se
Jedličky-missky získaly své latinské druhové jméno podle jejich objevitele, botanika Alexandera Nordmanna (Abies nordmanniana). Což se mělo stát někdy ve 30. letech 19. století. Proto se můžete setkat i s označením jedle normandské, byť to podle mnohých zdrojů není správně. Ale mezi námi, zní to docela dobře, co říkáte?
Zdroj: Solitera plant, Botany.cz
