Ovlivnění rostlinnou a živočišnou sférou můžeme u staveb vidět již od pravěku. Jako příklad lze uvést indiánské teepee, vikingské lodě či keltská oppida. Vše působí velmi jednoduše a do přírody zapadá jakoby úplně samozřejmě a zdánlivě lehce. Ve skutečnosti ale jde o předem perfektně promyšlené projekty.

Velkým posunem vpřed bylo pro organickou architekturu období gotiky. Objevily se například sloupy vypadající jako stromy, žebra podobající se větvoví a spousty dalších prvků. Celá stavba byla jasná, čistá a vzbuzovala dojem jednoty a vyváženosti. Od této éry se přírodní motivy objevovaly s méně či více častou frekvencí na celém světě ve velkém množství budov. Pojem organická architektura byl ale zaveden až v roce 1841 francouzským estetikem H. F. R. de Lamennaisem v jeho knize O umění a kráse. Dále s tímto termínem přišel americký sochař Horatio Greenough a pak už jen přibývali další a další umělci.

Za prvního velkého architekta organiky se považuje Frank Lloyd Wright, který žil v 2. polovině 19. století a v 1. polovině století 20. Wright se odvracel od geometrických forem a snažil se přiblížit architekturu co nejvíce potřebám určitého člověka a určitého prostředí. Mezi jeho nejznámější díla patří Vila na vodopádu, která ukazuje všechny možnosti organické architektury – autor zasadil stavbu do krajiny tak citlivě, že její součástí je i vodopád, dále je to Guggenheimovo muzeum v New Yorku či Oak Park v Chicagu, který byl vlastním Wrightovým domem.

Mezi významná jména tohoto stylu se nesmazatelně zapsal Jörn Utzon, kterého proslavila světoznámá opera v Sydney, jenž je inspirována motýlími křídly. Zmínit musíme také Alvara Aalta, u kterého se krajina stala součástí Protituberkulózního sanatoria v Piamu ve Finsku, či Erika Gunnara Asplunda, jenž citlivě v souladu s přírodou vytvořil ve Stockholmu hřbitov, v neposlední řadě pak Roberta Maillarta, včleňujícího mosty přímo do krajiny.

V Čechách se od roku 1989 hovoří jako o „Nové době“ organické architektury. Objevují se zde úvahy o tom, co ještě je a co již není organická architektura, a názory na toto téma se značně mění. Někdo pokládá za organickou architekturu téměř vše, protože i krystalické mřížky minerálů mají stejný tvar, jako většina domů, jiní naopak říkají, že organická architektura zde prakticky neexistuje. Názory se mohou lišit, ale jisté je, že během Nové doby se jasně rozčlenila organická architektura na 4 díly, které se různě propojují, doplňují, či naopak stojí proti sobě. První je revitalizace, ta ctí především ducha místa a tradici, po ní následuje bioarchitektura – zahrnuje všechny úrovně viditelného i neviditelného světa a lze ji charakterizovat jako naturalistickou, další v pořadí je ekoarchitektura, která se snaží o minimalizaci zátěže staveb na přírodu, a poslední částí jsou bloby, které spojují moderní technologie a přírodu do jednoho celku.

V Čechách se tomuto stylu věnuje L. Slapeta při projektování rodinných domků na severní Moravě. Zabýval se jím i nedávno zesnulý Jan Kaplický, jehož hlavním směrem byla sice high-tech architektura, ale v posledních letech experimentoval i s organickou architekturou.

Foto: www.isifa.com, archiv autorky