Jak Jan Otto k svému poslání přišel
Ottova vila
Kdo by neznal Jana Otta – pražského vydavatele a nakladatele z poslední třetiny 19. století. I dodnes je jeho dílo pro většinu Čechů pojmem. Tento syn vojenského ranhojiče z Přibyslavi neměl v dětství zrovna na růžích ustláno. Rodičům chyběl dostatek peněz na studia nadaného chlapce, a tak se vyučil hokynářem a později přesedlal na tiskařinu. Jeho osudovým krokem se stal vstup do Grégrovy knihtiskárny. Byl pilný a pracovitý, měl zajímavé nápady, které dokázal realizovat, a navíc se oženil s Miladou, dcerou bohatého pražského tiskaře, nakladatele a knihkupce Jaroslava Pospíšila. Tehdy se zrodil Jan Otto – nejvýznamnější český nakladatel 19. století.
Uvědomil si, že nejvíce se dá vydělat na levném tisku pro širokou veřejnost, a tak začal vydávat lidové čtení nazvané Osvěta lidu, pro povzbuzení a vzdělání národa pak vydával edici Knihovna národní s díly české klasické literatury. Pro bohatou emancipující se českou společnost vznikla typograficky honosná Salónní bibliotéka.
ČTĚTE TAKÉ:
- Chátrající památky: Sedlec je Schwarzenbergova ostuda
- Chátrající památky: Čertousy - kdysi chlouba, dnes ostuda
- Chátrající památky: ohrožená Schubertova vila
V roce 1873 došlo ke krachu na vídeňské burze a nastalo období krize. Jan Otto ji však nepocítil, a naopak rozšiřoval své podniky a přijímal další a další zaměstnance. Tehdy také začal pomýšlet na velkolepé dílo. Rozhodl se, že bude vydávat všeobecnou encyklopedii v takové kvalitě, aby obstála v moderní světové konkurenci. Její organizací pověřil mladého vědce profesora Karlovy univerzity T. G. Masaryka.
Všeobecná encyklopedie
V letech 1888 – 1908 vyšlo 27 dílů a v roce 1909 další díl dodatků. Vedle toho vydal ještě Malý Ottův slovník naučný (2 díly 1905 – 1906) a Ottův kapesní slovník naučný (1908). Byl také prvním vydavatelem české vědecké literatury a založil i první vědecký časopis Atheneum vedený T. G. Masarykem.
Vedle svých nakladatelských aktivit pracoval v mnoha důležitých společnostech, například byl členem organizace pro výstavbu Národního divadla a mimo jiné také založil Českoslovanskou obchodní akademii, kde se vyučovalo česky.
Dům na Zbraslavi
Ottova vila
Mohli bychom ho nazvat secesním zámečkem, ale svou dispozicí je to především prezentační vila, i když velmi dekorativní s řadou figurálních a ornamentálních detailů.
Významný český podnikatel toužil po klidu, který mu jeho byt uprostřed rušné Prahy už nedokázal poskytnout, a tak se těsně před svou sedmdesátkou rozhodl pro romantické prostředí ve Zbraslavi nad řekou Vltavou. Zakoupil protáhlý zahradní pozemek, který vedl až k cestě lemující tok řeky. Obrátil se na architekta Otakara Novotného, žáka profesora Jana Kotěry. Přestože Otakar Novotný stavěl ve stylu pozdní secese a inspiraci hledal i v českém národopise, Jan Otto mu vnutil vlastní představu. Uzdu své fantazii popustil architekt především na zahradě, kterou vyzdobil soustavou zahradních loubí a altánků. K nim se řadila i terasa vily se vzdušnou pergolou. Na zahradní průčelí pak navazovalo stromořadí. Bylo rozhodnuto, že nový dům, který spatřil světlo světa v roce 1909, bude nejen obydlím Jana Otty a jeho rodiny, ale měl by sloužit i reprezentativním účelům, jež předjímá ještě před vstupem široké schodiště směřující do zahrady. Noblesnost stavbě vtiskla i mansardová střecha a sošky zdobící sloupoví.
Vnitřní dispozice stavby
Příchozí hned po vstupu ohromila reprezentativní rozlehlá hala, z níž se po schodišti stoupalo do patra, kde se nalézaly ložnice a další obytné místnosti. Do zahrady byla v přízemí obrácena vznosná jídelna, napravo od haly byl dámský pokoj propojený se západním pánským azylem. Kuchyně byla umístěna v suterénu a nad prvním patrem bylo ještě postaveno obytné podkroví.
Čas oponou trhnul a změněn svět
Ottova vila
Jan Otto do svého nového sídla prý jezdíval denně k večeru kočárem, aby ho alespoň v nočních hodinách dostatečně užil, ale přišly i neděle a dny zaslouženého odpočinku. Za sedm let však slavný nakladatel umírá. Jeho potomci se po vzniku první republiky nedokázali přeorientovat na změněné podmínky, a tak nakladatelství končí posléze úpadkem a rodina je nucena zbraslavskou vilu prodat. V roce 1935 přešel dům do vlastnictví československého státu, za druhé světové války romantickou budovu zabrali okupanti. Od 50. let 20. století pak sloužila ministerstvu dopravy a českým drahám jako železniční učiliště. Adolescenti dali této jedinečné stavbě pořádně zabrat. Dům dokonce vyhořel a začal chátrat. Dnes je vila v majetku Městské části Praha-Zbraslav, která ji pronajala manželům Borensteinovým z Belgie s podmínkou, že ji zrekonstruují s pomocí památkářů na vlastní náklady.
Díky tomu se můžete kochat její krásou, kdykoli budete projíždět přes Zbraslav směrem k Davli. Najdeme ji na adrese Žitavského 135. Bohužel je vidět jen z jedné strany, protože dalším pohledům brání vysoký plot.